Leonid Uspenskij: Ikona Narození Krista

Prototyp klasické ikonografie Kristova Narození, kterou vidíme na přiložené reprodukci ikony, se nachází na ampulích z 5. a 6. století. Šlo o nádobky, ve kterých si poutníci při svém návratu ze Svaté země přinášeli olej z lampád, jež hořely na svatých místech1.

Ve své popisné části odpovídá ikona kondaku svátku Narození: „Dnes Panna rodí Nadpodstatného a země Nepřístupnému jeskyni přináší; andělé s pastýři slávu prozpěvují, mudrci pak s hvězdou putují; neboť se pro nás narodilo nové Dítě, předvěčný Bůh.“

Ikona doplňuje ještě dva výjevy, které jsou umístěny ve spodních rozích a které čerpají z církevní tradice.

V obsahu ikony Narození Krista jsou přítomny dva aspekty: předně ikona odhaluje samotnou podstatu události, fakt, že se Bůh stal skutečně člověkem; staví nás tedy před viditelné svědectví o základním dogmatu křesťanské víry a ve svých detailech zdůrazňuje jak Božství, tak lidství vtěleného Slova. Kromě toho nám ikona Narození Krista ukazuje i dopad této události na přirozený život světa, otevírá jakoby perspektivu všech jejích následků. Neboť, jak praví sv. Řehoř Theolog, Narození Kristovo „není svátkem stvoření, nýbrž znovustvoření“2, obnovení, které posvěcuje celý svět.

Vtělením Boha dostává celé stvoření nový smysl svého bytí, který spočívá v nejzazším cíli jeho existence – v jeho budoucím proměnění. Proto se této události účastní veškeré stvoření a vidíme tak kolem narozeného Božího Dítěte představitele celé stvořeného světa. Každý z nich je přitom zachycen ve své specifické službě neboli – řečeno slovy Církve – v aktu díkůvzdání.

„Co Ti jen přineseme, Kriste, že jsi se pro nás zjevil jako člověk na zemi? Každá bytost Tebou stvořená přináší Tobě díkůvzdání: andělé svůj zpěv, nebesa hvězdy, mudrci své dary, pastýři svůj údiv, země jeskyni, poušť jesle, a my – Matku panenskou…“3

Ikona k tomu dodává ještě dary světa živočišného a světa rostlinného. Významovým i kompozičním centrem ikony, k němuž se tak či onak vztahují všechny detaily, je do plenek zavinuté Dítě, které leží v jeslích na pozadí tmavé jeskyně, v níž se narodilo4. V kázání, které je připisováno sv. Řehoři Nysskému, se nachází srovnání Narození Krista v jeskyni s duchovním světlem, jež zazářilo ve stínu smrti a naplnilo lidstvo. Černá průrva jeskyně symbolizuje na ikoně tento svět, který je vinou člověka zasažen hříchem a ve kterém zasvitlo „Slunce pravdy“.

O jeslích a plenkách se hovoří v Lukášově evangeliu „…a plenkami Jej ovinula a položila Ho do jeslí“ (Lk 2,7); jesle a plenky se poté stávají rozlišovacím znakem, který anděl poskytuje pastýřům, aby v Dítěti rozpoznali svého Spasitele: „A toto vám bude znamením: naleznete Nemluvňátko plenkami ovinuté, ležící v jeslích.“ (Lk 2, 12).

V citované stichiře slyšíme o tom, že jesle jsou darem pouště Božímu Dítěti. Význam tohoto daru objasňuje sv. Řehoř Theolog: „… skloň se s úctou před jeslemi, skrze něž jsi ty, který ses stal nerozumným živočichem, jsi byl nakrmen Slovem“ (tj. duchovně rosteš, přijímaje eucharistický chléb – pozn. autora)5. Poušť (v tomto případě pusté, neobydlené místo), poskytnuvší útočiště Spasiteli, kterého svět nepřijal už od Jeho narození, se stala naplněním starozákonního předobrazu – pouště, na níž byl zjeven předobraz Eucharistie – mana. Bůh, který nasytil izraelský národ manou – chlebem z nebes – se Sám stal eucharistickým chlebem – Beránkem, který je obětován na žertveníku. Předobrazem žertveníku jsou jesle, přinášené jako dar novozákonní pouště Božskému Dítěti.

Jeskyně, jesle, plenky – to vše poukazuje na kenosis (vyprázdění) Boha, Jeho sebeobětování, na krajní pokoru Toho, který je sice neviditelný Svou přirozeností, ale stává se kvůli člověku tělesně viditelným, rodí se v jeskyni, je zavinut v plenkách, předpovídaje tak Svou budoucí smrt a pohřeb, hrob a pohřební plátna.

Hned vedle jeslí vidíme v jeskyni vola a osla. Evangelia se o nich nezmiňují, a přesto se na všech zobrazeních Narození Krista nacházejí v bezprostřední blízkosti Božského Dítěte. Jejich místo v samotném centru ikony svědčí o důležitosti, jakou tomuto detailu Církev připisuje. Jedná se o naplnění Izaiášova proroctví, jež má nesmírně hluboký a poučný význam: „Vůl poznal svého hospodáře a osel jesle svého pána; Izrael Mne však nepoznal a Můj lid nepochopil.“ (Iz 1, 3). Přítomnost zvířat na ikoně nám připomíná Izaiášovo proroctví a zároveň nás vyzývá k tomu, abychom se snažili poznat a pochopit tajemství Božího díla spásy.

Pohlédneme-li na ikonu Narození Kristova, upoutá na prvním místě naši pozornost pozice Boží Matky a místo, které tam Bohorodička zaujímá. V tomto „svátku znovustvoření“ je Boží Matka „obnovením všech pozemšťanů“, novou Evou. Podobně jako se první Eva stala matkou všech živých, stala se nová Eva Matkou veškerého obnoveného, zbožštěného lidstva tím, že se Syn Boží stal člověkem.

Bohorodička představuje nejvyšší díkůvzdání Bohu, jaké člověk přináší Tvůrci za celé stvoření. Obětní dar Boží Matky, které padlé lidstvo Bohu přináší, je zároveň vyjádřením jeho souhlasu se spásou vykonanou skrze vtělení Boha. Tuto roli Boží Matky vyjadřuje ikona Narození názorným způsobem: Bohorodička je oddělena od ostatních postav umístěním ve středu ikony a někdy i rozměrem. Spočívá na loži v bezprostřední blízkosti Dítěte, obvykle však již vně jeskyně. Její lože je typem přenosné matrace či rohože, kterou si Židé nosili s sebou na cesty.

Poloha těla Boží Matky má vždy své hluboké opodstatnění a přímo souvisí s dogmatickými problémy, které vyvstávaly v různých dobách na různých místech. Její změny zdůrazňují podle potřeby buď Spasitelovo Božství, nebo jindy naopak Jeho lidství. Na některých ikonách je zobrazena jako polosedící – tím se poukazuje na nepřítomnost obvyklých bolestí, a tudíž na panenskost Narození a Božský původ Dítěte (namířeno proti nestoriánské herezi). Na drtivé většině ikon však Boží Matka leží a tím polohou svého těla prozrazuje silnou únavu – což má modlícímu se člověku připomenout reálnost lidství Božího Syna, „aby bylo vyloučeno podezření, že vtělení bylo pouze přízračné,“ jak říká Nikolaos Mesarites6.

Kolem ústřední dvojice, Božího Dítěte a Jeho Matky, jsou rozmístěny všechny detaily, které – jak jsme již uvedli – svědčí jak o samotném Vtělení, tak o jeho působení na celý stvořený svět.
Andělé konají službu dvojího druhu: oslavují a zvěstují. Na ikoně to bývá obvykle vyjádřeno tím, že jeden z nich je obrácen směrem vzhůru a oslavuje Boha, zatímco ostatní jsou nakloněni k zemi, k lidem, kterým oznamují radostnou zvěst.

Těmito lidmi jsou pastýři. Jsou zobrazeni tak, že naslouchají andělskému zvěstování, přičemž jeden z nich často hraje na šalmaj, a připojuje tak k andělskému sboru lidské umění – hudbu.

Z druhé strany jeskyně stojí mudrci, které přivádí hvězda. Na ikonách buď přijíždějí, či přicházejí (jak je tomu na naší ikoně) s dary. Hvězda ukazuje dlouhým paprskem přímo na jeskyni. Tento paprsek spojuje hvězdu s částí sféry, která přesahuje hranice ikony – se symbolickým zobrazením nebeského světa. Ikona tak ukazuje, že tato hvězda není jen kosmickým jevem, ale i nositelkou zvěsti, která přichází shůry, zvěsti o tom, že „na zemi se narodil Nebešťan“. Hvězda je oním světlem, které – jak praví sv. Lev Veliký – zůstalo Židům skryto, avšak zazářilo pohanům. V pastýřích, kteří se jako první synové izraelští poklonili Dítěti, spatřuje Církev počátek církve židovské, zatímco v mudrcích „prvotiny národů“ (vánoční jitřní bohoslužba, ypakoi, hlas 8.), tedy počátek Církve z pohanů.

Na jedné straně tedy stojí pastýři – prostí, nevzdělaní lidé, kteří jsou nebeským světem osloveni bezprostředně, ve svém všednodenním životě, při své práci; na straně druhé stojí mudrci – lidé vědy, kteří musí absolvovat dlouhou cestu od poznání toho, co je relativní, k poznání toho, co je absolutní, a to prostřednictvím předmětu, který zkoumají. Klanění mudrců dosvědčuje, že Církev přijímá a posvěcuje jakoukoli lidskou vědu, která k ní směřuje – za předpokladu, že relativní světlo mimo-křesťanského zjevení přivádí ty, kteří mu slouží, k tomu, aby se poklonily před Světlem absolutním. Doplňme, že mudrci bývají zobrazováni jako lidé různého věku, čímž se zdůrazňuje, že dar zjevení není závislý na věku ani životních zkušenostech.

Ve spodním rohu ikony koupou Dítě dvě ženy. Tento výjev je založen na tradici, která je rovněž zaznamenána v apokryfních evangeliích pseudo-Matoušově a pseudo-Jakubově. Dvě ženy představují porodní báby, které přivedl Josef k Boží Matce. Tento výjev ze všednodenního života jasně ukazuje, že narozené Boží Dítě je stejné jako kterýkoli novorozenec a podléhá přirozeným potřebám lidské přirozenosti.

Je tu ještě jeden detail, který obzvláště zdůrazňuje, že Narozením Kristovým „je překonán řád přirozenosti“ – máme na mysli Josefa. Josef není součástí ústřední skupiny Dítěte a Jeho Matky; a to protože není otcem a je proto od obou výrazně oddělen. Před Josefem stojí v podobě shrbeného staříka ďábel, který ho pokouší. Na některých ikonách je zobrazen s malými růžky či ocáskem.

Přítomnost ďábla a jeho pokušitelská role nabývá v souvislosti se svátkem „znovustvoření“ zvláště hlubokého smyslu. Ikona se zde opírá o církevní tradici a tlumočí obsah některých liturgických textů, ve kterých se hovoří o Josefových pochybnostech a jeho duševních rozpacích. Tento stav bývá na ikoně vyjádřen žalostnou polohou jeho těla a podtržen černou plochou jeskyně, na jejímž pozadí je Josef někdy zpodoben. Církevní tradice, zaznamenaná mimo jiné v apokryfech, vypráví o tom, že když ďábel pokoušel Josefa, přesvědčoval ho, že panenský porod je nemožný, protože to odporuje přírodním zákonům. Tento argument se v různých formách stále znovu vrací v průběhu celých dějin Církve a jsou na něm založeny mnohé hereze. V osobě Josefa odkrývá ikona nejen jeho osobní drama, nýbrž i drama obecně lidské, které spočívá v obtížnosti přijmout to, co je „nevyslovitelné a nepochopitelné“ – Vtělení Boha.

Na některých ikonách je Boží Matka zobrazena, jak se dívá na Dítě, „ukládajíce v srdci svém“ všechna slova o Něm, nebo jak hledí přímo před sebe na vnější svět. Na jiných ikonách se však dívá na Josefa a svým pohledem jako by vyjadřovala soucit s jeho stavem. Takto nás ikona učí trpělivému a soucitnému vztahu k lidské nevíře a pochybnostem.

1. Na ampulích jsou zobrazeny evangelní události, které se odehrály na místech, kde byly tyto nádobky později zhotoveny. Eusebios Caesarejský ve svých „Církevních dějinách“ vypravuje, že na místě Kristova narození dal sv. Konstantin vybudovat chrám, jehož kryptou byla samotná betlémská jeskyně. Archeologové předpokládají, že v této kryptě byl s maximální historickou přesností zobrazen právě onen výjev Narození Kristova, který je reprodukován na ampulích a který se stal základem naší ikonografie tohoto svátku.
2. Sv. Řehoř Theolog, Slovo 38, PG 36, 316B.
3. Minea, 25. prosince. Večerní bohoslužba, 4. stichira po Hospodine, k Tobě volám, hlas 2.
4. Evangelia se o betlémské jeskyni nezmiňují, víme však o ní z církevní tradice. Nejstarší literární svědectví o jeskyni pocházejí z 2. století: sv. Justin Filosof v „Dialogu s Židem Tryfónem“ (kolem 155-160) cituje Matoušovo evangelium a doplňuje: „… protože Josef nenašel místo v této vesnici, ubytoval se v jeskyni nedaleko Betléma.“ PG 6,657CD
5. Sv. Řehoř Theolog, Slovo 38, PG 36, 332A.
6. Cit. podle: Heisenberg, A. Grabeskirche und Apostelkirche: Zwei Basiliken Konstantins. Svazek 2. Lipsko, 1908, s. 47.

Přeloženo z ruštiny:
В. Н. Лосский, Л. А. Успенский, Смысл икон, Православный Свято-Тихоновский Гуманитарный Университет, Москва 2014, s. 236-243.