Larchet: Původ, povaha a význam současné pandemie - Orthodoxia Christiana

Larchet: Původ, povaha a význam současné pandemie

V průběhu koronavirové krize se v pravoslavných médiích objevila celá řada různě kvalitních pokusů o uchopení této události, která zcela neočekávaným způsobem otřásla celým světem. K těm, které rozhodně stály za to, aby jim čtenář věnoval dostatek času k pozornému pročtení, patřil rozhovor, který poskytl jeden z nejvýznamnějších pravoslavných theologů současnosti, francouzský profesor filosofie a theologie J. C. Larchet (1949).

Otázka pravoslavného chápání a přístupu k fenoménu nemoci, bolesti, utrpení a smrti stojí dlouhodobě v centru zájmu J. C. Larcheta. Z jeho bohaté autorské činnosti můžeme v tomto směru zmínit jeho pojednání, která byla přeložená do mnoha jazyků: Theologie nemoci, Terapie duševních nemocí, Terapie duchovních nemocí, Bůh nechce utrpení lidí, Křesťan tváří tvář nemoci, utrpení a smrti. Z rozhovoru jsme pro naše čtenáře přeložili jeho druhou část.

(…)
Přistupme nyní, pokud souhlasíte, k theologičtějším otázkám. Předně – s kým anebo s čím může souviset současná epidemie a lidské nemoci obecně?

Epidemie je nakažlivá nemoc, která se šíří. Můžeme o ní říci totéž, co o nemoci jako takové, až na to, že její masové šíření v určité oblasti, zemi či celém světě – čehož jsme nyní svědky – vyvolává dodatečné otázky. Není překvapením, že se v náboženských debatách znovu objevuje téma Apokalypsy, konce světa či myšlenka Božího trestu za lidské hříchy a naráží se přitom na světovou potopu (Gn 6-7), na osud Sodomy a Gomory (Gn 19), na mor, který postihl Davidův tábor po sčítání lidu (2S 24, 15-25) nebo na sedm ran egyptských (Ex 7-11). Je proto nutné uvést věci na pravou míru.

Podle pravoslavného pojetí, které rozvinuli svatí otcové na základě Bible, měl prarodičovský hřích (který je v západní tradici nazýván prvotním hříchem) tři následky v tělesné rovině: vášnivost (jejím nejčastějším projevem je utrpení), porušitelnost (jejím hlavním projevem jsou nemoci) a z ní vyplývající smrt. Hřích Adama a Evy spočíval v tom, že se oddělili od Boha, a ztratili tak milost, která jim zabezpečovala bezvášnivost, neporušitelnost a nesmrtelnost. Adam a Eva, jakožto prototypy celého lidstva, svým potomkům předali lidskou přirozenost, narušenou zhoubnými následky jejich hříchu.
Rozvrat a chaos, který zachvátil přirozenost člověka, zachvátil i celou přírodu, protože od Boha oddělený člověk ztratil své postavení krále stvoření a připravil tak celé stvoření o milost, kterou mu jakožto prostředník předával. Stvoření bylo na počátku veskrze dobré, neboť je jako dobré Bůh stvořil (vypráví nám o tom 1. kapitola knihy Genese). Do stvoření a do člověka však proniklo zlo, a to nejen zlo morální, ale také fyzické, které se projevuje rozvratem a destrukčními procesy, které postihují počáteční řád stvoření.

Boží Prozřetelnost – jak poznamenává Vladimír Losský – zabránila tomu, aby bylo stvoření zničeno celé, příroda se však stala válečným polem, na kterém se nepřetržitě utkávají dobro a zlo. Živé organismy neustále bojují o to, aby se zbavily mikrobů, baktérií a virů, a také genetických poruch (způsobených stárnutím nebo vlivem prostředí), které se je snaží zničit. Tento boj končí v okamžiku, kdy daný organismus zestárne, ztratí obranyschopnost, definitivně podlehne a zemře. Baktérie a viry mohou po celá tisíciletí infikovat jen živočišné druhy – anebo v nich být přítomny, aniž by je infikovaly – a najednou se mohou přenést na člověka. A právě k tomu došlo v případě různých druhů virů, které způsobily epidemie během posledních desetiletí.

 

Vyzdvihl jste význam, jaký měla v tomto vývoji vina prarodičů Adama a Evy. Nehrají v něm však také roli hříchy jejich potomků a naše vlastní hříchy? V modlitbách určených pro období epidemie, které se nacházejí ve Velkém Euchologiou (oficiální kniha církevních modliteb), ale také v projevech některých biskupů, kněží či mnichů zaznívá otázka, zdali to, co se děje, není určitou odplatou za hříchy nás všech a zároveň výzvou k pokání…

Podle pravoslavného pojetí (které se v tomto bodu odlišuje od katolického pojetí prvotního hříchu) je hřích Adama a Evy hříchem osobním a nepřenáší se na jejich potomky; přenášejí se na ně pouze jeho následky. Potomci prvních lidí však od počátku až do současnosti hřešili – jak říká sv. Pavel v 5. kapitole listu k Římanům – podobným způsobem jako Adam, a posílili tak jeho hřích včetně následků ještě svými vlastními hříchy. Existuje tedy kolektivní zodpovědnost za bolesti, které postihují padlý svět, a tato zodpovědnost opravňuje k tomu, abychom hledali příčinu v hříchu a vyzývali k pokání. To však platí v obecné rovině, když vysvětlujeme původ a trvání nemocí a jiných utrpení, ale nikoli v rovině osobní: nemůžeme tím vysvětlovat, že se to přihodilo určitému konkrétnímu člověku nebo skupině lidí. Některé nemoci mohou souviset s osobními hříchy nebo vášněmi (ať už jde o nemoci spojené s nestřídmostí v jídle nebo konzumací alkoholických nápojů, či nemoci přenášené pohlavním stykem), v jiných případech nemoci zase přicházejí zcela nezávisle na kvalitě duchovního života osob, které postihují.

Nemocné děti se nedopustily žádného hříchu. Nemoci se nevyhýbají ani svatým a často je postihují více než lidi, kteří vedou mravně neuspořádaný život. Stává se, že epidemie vyhubí celé monastýry. Například po velikonočních svátcích r. 346 zasáhla morová rána monastýry v Thebaidě (Egypt). Zemřela tehdy jedna třetina „otců pouště“, mezi nimi zakladatel cenobitského mnišství sv. Pachomios spolu se svým nástupcem, a přibližně sto mnichů v každém velkém monastýru této oblasti. Během velkých morových epidemií minulosti byli křesťanští pozorovatelé nuceni konstatovat, že nemoc zasahuje obyvatele bez jakéhokoli ohledu na jejich morální či duchovní kvality.

Otázka, jak souvisí nemoc s hříchem určité osoby či s hříchem jeho rodičů, byla položena Kristu, když uzdravil člověka, který byl od narození slepý. Spasitel tehdy Svým učedníkům odpověděl: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče…“ Nemoc tedy souvisí s hříchem, a to prvotním, zásadním a kolektivním způsobem, ale jen v menšině případů má souvislost s konkrétní dobou a osobou. Myslím si proto, že otázka hříchu a pokání může být v modlitbách a kázáních naznačena, ale pouze ohleduplným způsobem.

Lidé, kteří trpí nemocí, nepotřebují, abychom jim k jejich utrpení ještě přidávali obvinění a výčitky. Potřebují, abychom je podpořili, potěšili a se soucitem se o ně starali. Měli bychom jim pomoct jejich nemoc a utrpení duchovně přijmout tak, že z ní budou moci získat duchovní prospěch. Smysl pokání spočívá v obrácení, ve změně stavu ducha (to je smysl řeckého slova metanoia).

Nemoc vyvolává celou řadu otázek, kterým nikdo neunikne: Proč? Proč právě já? Proč právě teď? Kolik času mi zbývá? Co se mnou bude? Každá nemoc znamená výzvu, která je tím silnější a hlubší, čím méně je abstraktní a vzdálená. Tato výzva se stává součástí naší ontologické zkušenosti a velmi často má rozhodující význam.

Nemoc totiž vždy někdy více jindy méně zpochybňuje základy, rámec a formy naší existence, dosaženou rovnováhu, svobodné nakládání s našimi tělesnými i psychickými schopnostmi, uznávané hodnoty, naše vztahy k druhým i náš život jako takový. Vždyť smrt se nyní zdá mnohem zřetelnější než obvykle (což je případ právě této epidemie, která velmi nečekaně a rychle zasahuje především starší osoby, ale nevyhýbá se ani mladším, kteří dosud neměli žádné vážnější zdravotní problémy). Nemoc je příležitostí, aby každý získal zkušenost své ontologické křehkosti a závislosti a aby se obrátil k Bohu jako Tomu, který mu může pomoci nemoc překonat – když ne fyzicky (existují případy vyslyšených modliteb a zázračných uzdravení), tak alespoň duchovně – a který dovolí, abychom nalezli její smysl. Díky takto nalezenému smyslu může člověk vybudovat sám sebe, zatímco bez něj mu nezbude než se nechat unášet k zániku.

 

Přesto se nezřídka setkáváme – v samotných modlitbách Velkého Euchologia či jinde (např. v kánonech a akathistech), stejně jako v článcích různých duchovních, které se v poslední době hojně objevovaly na internetu – s myšlenkou, že tato epidemie byla poslána Bohem (resp. archanděly či anděly) za tím účelem, aby probudila lidstvo a přivedla je k pokání a obrácení, protože se svět stal již naprosto materialistickým a zcela zapomněl na Boha…

Jak už jsem řekl, souhlasím s tím, že tato zkouška (stejně jako všechny životní zkoušky) je příležitostí ke kladení otázek, k hlubšímu poznání a k návratu k Bohu a duchovnějšímu životu. Zde mluvím o jednotlivcích. Je však zřejmé – a v tisku vyšlo mnoho článků, které si toho všímají – že tato epidemie podněcuje k otázkám o základech, organizaci a způsobu materialistického a konzumního života naší moderní společnosti, o falešném pocitu bezpečnosti, který tato společnost čerpá z vědecko-technického pokroku. Odhaluje také iluzi transhumanismu, neboť jak dnes tvrdí odborníci, nové viry se budou i nadále objevovat a epidemie nebudou jen pokračovat, ale budou jich v budoucnu spíše narůstat a člověk proti nim zůstane často bezmocný (uvažme, že se dosud nepodařilo najít vakcínu ani lék proti obyčejným rýmám, které každoročně postihují velkou část obyvatelstva a které jsou způsobeny virem z čeledi koronavirů).

Ačkoli mám velkou úctu k modlitbám i duchovním, o kterých jste se zmínil, jsem šokován způsobem, jakým pojímají Boha a Jeho konání vůči člověku. Jde o optiku, která je běžná ve Starém zákoně, kterou však Nový zákon změnil. Ve Starém zákoně se vyskytuje myšlenka, že spravedliví se těší štěstí a blahobytu, protože jsou odměněni Bohem, kdežto hříšníci jsou za své špatné skutky zcela spravedlivě potrestáni.
Nový zákon s touto „logikou“ skoncoval a jeho optika jeho předjímána již u Jóba. Výroky duchovních, o kterých se zmiňujete, se podobají výrokům Jóbových přátel; odpovídaly tomuto sylogismu: „Postihla tě všemožná neštěstí, Bůh tě tedy trestá, a jestliže tě trestá, je to proto, že jsi hříšník.“ Jób odmítá myšlenku, že jej Bůh mohl potrestat. Nový zákon nám zjevuje Boha lásky, Boha soucitného a milosrdného, který usiluje o to, aby spasil lidi pomocí lásky, a nikoli pomocí trestů.

Myšlenka, že Bůh rozšířil tento virus ve světě nebo to učinil prostřednictvím andělů či archandělů (jak se to skutečně píše v některých textech) se mi zdá takřka rouháním, i když se odvolává na Boží výchovu, která využívá zla ve prospěch dobra a podivuhodně tak činí ze zla dobro. Bůh je nám Otcem a my jsme Jeho děti. Koho z nás otců by napadlo, aby svým dětem z údajně pedagogických důvodů naočkoval virus? Který otec by naopak netrpěl, když je jeho dítě nemocné, trpí a může zemřít?

Někteří theologové připisují příčinu nemocí, utrpení a smrti Bohu. Obávají se totiž toho, že pokud bychom ji Bohu nepřipisovali, mohli bychom upadnout do manicheismu a myslet si, že vedle Boha jako principu dobra existuje ještě princip zla, který Bohu konkuruje, a omezuje tak Boží všemohoucnost, jež je jednou z bytostných Božích vlastností. Pakliže všechno pochází od Boha, musíme připustit i to, že je příčinou nejen epidemií, ale také válek, genocid, koncentračních táborů, že přivedl k moci Hitlera, Stalina či Pol Pota, aby si z nich učinil nástroje Své údajné spravedlnosti a vychovával národy…

Podle svatých otců je jediným skutečným pramenem veškerého zla hřích. A příčinou hříchu je to, že člověk špatně naložil se svou svobodnou vůlí. Zlo je také následkem působení ďábla a démonů (andělů, kteří padli rovněž proto, že špatně naložili se svou svobodnou vůlí). V důsledku hříchu prvních lidí se ďáblova moc prosadila ve světě: jakmile přestal být člověk „králem stvoření“, mohl se Satan stát „knížetem tohoto světa“.

Pokud jde o to, co dnes děje, měli bychom hovořit o působení ďábla, nikoli Boha, a na druhém místě o chybě člověka, který v Číně snědl nebo se dotkl zvířete infikovaného virem (takovým způsobem vznikly i všechny předchozí epidemie) a poté předal následek své chyby celému lidstvu, stejně jako Adam předal celému lidstvu následek svého hříchu.

 

To, co jste právě řekl, vzbuzuje několik otázek. Někteří například tvrdí, že Bůh stvořil všechny mikroby a viry, že smrt jako taková je obsažena ve stvoření od počátku a že – jak říká kniha Genese – vše, co Bůh stvořil, je dobré.

Jde o myšlenku, kterou skutečně hlásají někteří moderní katoličtí theologové (např. Teilhard de Chardin a jeho žák Gustave Martelet) a které se znovu chopili někteří teologové pravoslavní (např. metropolita pergamský Jan Zizioulas nebo zcela nedávno archimandrita Cyril Hovorun). Je to naturalistické pojetí, které zčásti napodobuje naturalismus moderní vědy. Naše pravoslavná víra je odlišná: svatí otcové jednomyslně tvrdí, že Bůh nestvořil smrt – ta je následkem hříchu, stejně jako nemoc a utrpení, které nebyly součástí původního života v ráji a které budou odstraněny v budoucím rajském životě, v Království nebeském.

Otázka, zda jsou nemoc, utrpení a smrt zlem, vyžaduje dvojí odpověď.

Ve fyzické rovině jsou nemoc, utrpení a smrt nesporně zlem, neboť – jak jsem již řekl – vnášejí chaos a rozvrat do správného fungování živých organismů, které stvořil Bůh. I z naturalistického hlediska jsou zdraví a život znakem normálního stavu, zatímco nemoc, choroby a smrt způsobují stav nenormální. Nemoc, jak jsem už také uvedl, je projevem porušitelnosti – je to proces chátrání, destrukce a zmaru. Utrpení je prvkem, který tento proces doprovází a svědčí o tom, že v našem těle něco „nefunguje správně“. Ďábelská povaha nemocí se velmi zřetelně odhaluje zvláště u některých z nich: například autoimunitní onemocnění, při nichž tělesné orgány využívají zdrojů organismu k tomu, aby se samy zničily (jde o jakousi formu sebevraždy); dále rakovina, která na základě genetické poruchy vytváří zcela nesmyslné nádory, jejichž jediným cílem je jejich vlastní růst – tím ovšem způsobují škodu jiným orgánům, které vampyrizují a postupně likvidují, využívajíce k tomu veškerých zdrojů, jež živá bytost nashromáždila za miliony let, aby se mohla rozvíjet a bránit; a nakonec i současný virus, který podobně jako jiné viry ze stejné čeledě proniká do buněk plicních tkání a druhotně i do jiných životně důležitých orgánů, napadá je (jako nepřítel napadá nějakou zemi), okupuje a zabraňuje jejich normálnímu fungování nebo je vážně poškozuje, a může tak způsobit smrt.

V rovině duchovní zůstávají nemoc, utrpení a smrt rovněž zlem jakožto následky prarodičovského hříchu, mohou však být zpracovány a prožity duchovně prospěšným způsobem a stát se tak dobrem – ale jen dobrem duchovním. Již jsem řekl, když člověk prožívá nemoc a utrpení, nebo když se octne v blízkosti smrti, může se obrátit k Bohu, nalézt sebe sama a rozvinout rozmanité ctnosti (tj. skryté dispozice, jejichž rozvinutím se může připodobnit Bohu a sjednotit se s Ním). Sv. Řehoř Naziánský říká, že díky nemocím se mnoho lidí stalo svatými.

Kristus za nás zemřel proto, aby zvítězil nad smrtí a umožnil nám, abychom byli na konci časů vzkříšeni stejně jako On. Jeho utrpení a agonie na kříži má ovšem ještě další význam, který se příliš nezdůrazňuje: tím, že Kristus trpěl a zemřel, přemohl moc utrpení a smrti; jestliže se s Ním sjednocujeme a přijímáme tak milost, kterou pro nás vydobyl, jsme zbaveni strachu z utrpení a můžeme se díky němu duchovně zdokonalovat; neobáváme se již smrti a upínáme svou naději k životu věčnému. Se sv. Pavlem proto můžeme zvolat: „Ó smrti, kde je tvé vítězství? Ó smrti, kde je tvůj osten?“ (1 Ko 15, 55)

 

V souvislosti s tím, co jste před chvílí řekl, vzniká ještě jiná otázka: Je-li Bůh dobrotivý a všemohoucí, proč z tohoto světa neodstraní nemoc a utrpení? Proč musí i nadále existovat, přestože je Kristus porazil za celé lidstvo, které přijal ve Své osobě?

To je pádná námitka ateistů a vyvolává to často pochybnosti i mezi věřícími. Svatí otcové odpovídají tak, že Bůh stvořil člověka svobodného a respektuje jeho svobodnou vůli, a to i se všemi jejími následky. Protože hřích v tomto světě stále existuje, jeho následky i nadále postihují lidskou přirozenost i celý vesmír.

Kristus zrušil nutnost hříchu, skoncoval s tyranií ďábla a smrt učinil neškodnou. Avšak nezrušil ani hřích, ani působení démonů, ani fyzickou smrt, ani obecně následky hříchu. To proto, aby neznásilnil a nepopřel svobodnou vůli, která je jeho příčinou. Ve fyzické rovině je padlý svět nadále podřízen své vlastní logice. Proto i nemoc postihuje každého člověka odlišně, což se zvláště projevuje během epidemie: v závislosti na individuálním tělesném stavu se nemoc někomu vyhne a jiného postihne; někoho může zasáhnout lehce, jiného s vážnými následky; někdo na ni zemře, kdežto jiný zůstane naživu; může usmrtit mladíka a ušetřit starce.

Teprve na konci časů dojde k obnovení všech věcí a zjeví se „nové nebe a nová země“, kde budou řád a harmonie přirozenosti, jež byly zničeny hříchem, obnoveny do stavu přirozenosti povznesené k vyššímu způsobu existence; kde budou blaha vydobytá Kristem v Jeho vykupitelském díle, jež přineslo zbožštění naší přirozenosti, v plnosti udělena všem, kteří s Ním budou sjednoceni.

Člověk, který žije v Kristu a v Církvi, v níž se nachází plnost milosti, přijímá „závdavky Ducha“ a duchovně poznává příslib budoucích blah. V této duchovní rovině nad ním nemají hřích, ďábel, smrt ani porušenost již svou moc a nemohou jej zasáhnout; je od nich duchovně osvobozen. Ovšem neporušitelnost a nesmrtelnost, přestože jsou pro něj zakoušenou jistotou, se stanou realitou pro jeho tělo teprve po všeobecném Vzkříšení a Soudu. Podobně také zbožštění celého jeho bytí dosáhne svého plného uskutečnění až v onom posledním okamžiku (viz 1Kor 15,28).

 

V tomto očekávání se křesťanství snaží pomoci trpícím lidem a léčit nemoci a vždycky podporovalo prostředky, které k tomu slouží…

Láska k bližnímu je spolu s láskou k Bohu hlavní ctností, kterou křesťanství hlásá. Láska k bližnímu předpokládá soucit, vůli všemožně mu pomáhat, utěšovat jej, povzbuzovat, ulevovat v jeho utrpení a léčit jeho nemoci, chránit jeho zdraví. Zářným příkladem jsou zázraky, které konal Kristus a apoštolové. Křesťanství proto od počátku uznávalo oprávněnost lékařství, nevyhýbalo se prostředkům „světského“ lékařství, kterých se užívalo ve společnosti, v níž se samo zrodilo a rozvinulo. Vždyť křesťanství stálo dokonce u počátků zřizování nemocnic. Po celá staletí, až do relativně nedávné doby, byly jak na Východě, tak na Západě zdravotními sestrami řeholnice (v některých jazycích se jim ostatně dosud říká „sestry“). Během současné epidemie projevují všichni vědci, lékaři, pečovatelé a sanitáři, ale i všichni techničtí pracovníci a zaměstnanci zodpovědní za zásobování opravdovou oddanost a obětavost a neváhají vydávat nebezpečí vlastní zdraví i životy – což zcela odpovídá křesťanským hodnotám. Všechny církve jim žehnají a my je musíme usilovně podporovat svými modlitbami.

 

Jestliže tvrdíte, že padlá přirozenost se v jistém smyslu řídí vlastní logikou, mohou naše modlitby nějak ovlivnit tuto epidemii – aby se nešířila tak rychle nebo aby skončila?

Naším úkolem je modlit se k Bohu, aby učinil konec této epidemii. Avšak aby se tak stalo, bylo by zapotřebí, aby se k Němu obrátili a prosili Jej všichni lidé. V opačném případě bude ctít svobodnou vůli lidí a nebude vnucovat Svou všemohoucnost těm, kteří nechtějí uznat Jeho existenci a prosit Jej o pomoc. Právě proto se Boží působení během velkých epidemií minulosti neprojevovalo a nezastavovalo je. Na druhé straně se stávalo, že Bůh odpovídal na prosby malých skupin shromážděných lidí a zázračně zastavoval místní epidemie. Trhliny v logice padlého světa vznikaly vždycky také k užitku jednotlivých osob, a to zásahem samotného Boha, Matky Boží či svatých. Zázraky jsou však ze své podstaty výjimkou z obecného a obvyklého řádu. Ani Kristus nevykonával kolektivní uzdravení, ale vždy uzdravení individuální, a co je třeba zdůraznit, vždycky ve vztahu k duchovnímu cíli a doprovodnému duchovnímu aktu (odpuštění hříchů), který byl spojen s životem a osudem konkrétní osoby. V této souvislosti připomeňme, že stejně jako nám nemoc může přinést duchovní užitek, může se stát naše nedotčené nebo znovunabyté zdraví neužitečným, jestliže je nedokážeme duchovně správně využít. Současná epidemie v nás vzbuzuje ještě další otázku: Jak jsme dosud využili svého zdraví a jak je hodláme využít, pokud přežijeme?

Pokud jde o zázračná uzdravení uskutečněná Kristem, vidíme, že k nim docházelo někdy po prosbě člověka, který byl uzdraven, jindy po prosbě jeho bližních. To nám připomíná, že je důležité se modlit za sebe, aby se nám dostalo ochrany a uzdravení, ale také za naše blízké a v širším smyslu za všechny lidi. Tak to činí všichni svatí, kteří se modlí za celý svět, neboť cítí, že jsou bytostně spojení se všemi lidmi.


Přeloženo z francouzštiny.