Kyriakos Kyriazopoulos*: Zhodnocení krétského sněmu

Historie tzv. „Velkého a svatého sněmu Pravoslavné církve“ neskončila závěrečným zasedáním. Skončila pouze jeho první fáze, po které – jak nás učí církevní historie – nastává fáze druhá. V jejím průběhu jsou sněmovní závěry vystaveny soudu Církve. Podle pravoslavné eklesiologie totiž platí, že sněmy, včetně ekumenických, nejsou nadřazeny Církvi. Naopak jednalo se vždy „pouze“ o nástroj určený pro reprezentaci Církve. Sněmy byly událostmi, kde docházelo k prezentaci, k vyjevení myšlení a uvažování nikoliv shromážděných biskupů, ale Boholidského organismu Církve.

Historie tzv. „Velkého a svatého sněmu Pravoslavné církve“ neskončila závěrečným zasedáním. Skončila pouze jeho první fáze, po které – jak nás učí církevní historie – nastává fáze druhá. V jejím průběhu jsou sněmovní závěry vystaveny soudu Církve. Podle pravoslavné eklesiologie totiž platí, že sněmy, včetně ekumenických, nejsou nadřazeny Církvi. Naopak jednalo se vždy „pouze“ o nástroj určený pro reprezentaci Církve. Sněmy byly událostmi, kde docházelo k prezentaci, k vyjevení myšlení a uvažování nikoliv shromážděných biskupů, ale Boholidského organismu Církve. Tato funkce „reprezentování mysli Církve“ byla vždy základním kritériem pro hodnocení, tedy přijímáni či odmítání jednotlivých sněmů. V post-sněmovní fázi jsou duchovní a věřící voláni k tomu, aby – slovy sv. Maxima Vyznavače – uchopili měřítko „zbožnosti víry a pravosti dogmat“ a jím poměřili sněmovní dokumenty a tak určili, zdali jsou ve shodě s tím, v co Církev vždy a všude věřila.

Jednou z deseti církví, které se zúčastnily krétského shromáždění, byla také Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku. Její nejvyšší představitel metropolita Rastislav jménem všech duchovních a věřících podepsal závěrečné sněmovní dokumenty, které se tak staly oficiálními věroučnými dokumenty místní církve (podle jednacího řádu Velkého sněmu schválené texty nabývají „všepravoslavné autority“). Tímto okamžikem také začal (resp. by měl začít) proces, v průběhu kterého pravoslavní duchovní a věřící v Česku a na Slovensku posoudí sněmovní dokumenty, aby je – na základě své víry – buď přijali či odmítli. Zcela bezpochyby se jedná o zcela klíčové rozhodnutí v novodobé historii místní pravoslavné církve, na kterém bude záviset její další setrvání v jednotě s vírou jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve.

V rámci naší snahy zpřístupnit české pravoslavné veřejnosti informace, které jí mohou být ku pomoci v této post-sněmovní fázi, přinášíme další zhodnocení krétského shromáždění. Jedná se o shrnutí základních bodů dogmaticko-kanonické studie učitele právnické fakulty Aristotelovy univerzity v Soluni a odborníka na církevní právo Kyriaka Kyriazopoula.

Na počátku své studie si autor pokládá dvě základní otázky.

1) Došlo na tzv. „Všepravoslavném sněmu“ k „sněmovnímu“ schválení a zavedení panhereze ekumenismu ze strany deseti zúčastněných církví?

2) Vyžaduje sněmovní zavedení ekumenismu, aby věřící – kteří chtějí být důslední ve svém eklesiologickém postoji – přerušili církevní obecenství s představenými a duchovními těchto deseti místních církví?

Autor s odvoláním na provedenou analýzu na obě otázky odpovídá kladně. V úvodu nejdříve čtenáři předkládá krátký výčet z dlouhé historie přerušování církevního společenství pravoslavných věřících a duchovních s těmi hierarchy, kteří zaváděli heretickou nauku. V další kapitole autor představuje ekumenismus jakožto mezi-křesťnaský a mezi-náboženský synkretismus. Mimo jiné ho také pokládá za náboženskou formu globalizace. Hlavním cílem ekumenismu je eklesiologicky legalizovat hereze, které byly odsouzeny na ekumenických sněmech a prohlásit je za součást jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve.

Dále se autor zabývá otázkou, zda je krétské shromáždění možné považovat za platný sněm. Uvádí deset důvodů, pro které tak není možné činit. Velice důležité je však autorovo vysvětlení toho, jak je třeba chápat neplatnost krétského sněmu. Sněm je sice (objektivně na základě dogmatické a kanonické nauky Církve) neplatný, ale pro věřící a duchovní oněch deseti zúčastněných církví je „dogmaticky a kanonicky závazný“. Není tedy možné, aby používali odvolání na nekanoničnost krétského sněmu k tomu, aby i nadále ospravedlnili své setrvávání v církevním společenství se svými biskupy, kteří závěry sněmu přijali.

Deset důvodů neplatnosti tzv. „Všepravoslavného sněmu“

1) Neodsoudil panherezi ekumenismu, ale naopak jí poskytl sněmovní schválení.

2) Sněmu se nezúčastnily všechny místní pravoslavné církve, ale pouze deset, které navíc představují pouze třetinu pravoslavných věřících (chyběly patriarchát antiochijský, moskevský, bulharský a gruzínský).

3) Při svolání sněmu nebyl dodržen ustanovený princip jednomyslnosti ve spolupráci místních pravoslavných církví. Na Synaxi (shromáždění předsedů místních pravoslavných církví) roku 2014 bylo ustanoveno, aby všechna rozhodnutí jak v přípravné fázi tak i na samotném sněmu byla činěna jednomyslně. Rozhodnutí o svolání Velkého a svatého sněmu však nebylo podepsáno antiochijským patriarchátem. Také zbylé tři nezúčastněné církve, přestože nejprve podepsaly rozhodnutí o svolání sněmu, posléze žádaly jeho odložení.

4) Sněm fungoval bez platného jednacího řádu. Antiochijská církev na Synaxi roku 2014 nepodepsala jednací řád Velkého sněmu, čímž nenabyl platnosti.

5) Sněm schvaloval a pracoval s texty, které v přípravné fázi (Synaxis roku 2014) neobdržely jednomyslné schválení. Přičemž podle jednacího řádu se měl sněm zabývat pouze texty, které předtím byly jednomyslně schváleny ze stran zástupců všech místních církví.

6) Zúčastnění biskupové byli zbaveni hlasovacího práva. To bylo uděleno pouze místním církvím v osobách jejich předsedů. Na základě pravoslavné eklesiologie platí, že všichni eparchiální biskupové jsou si rovni. V každé eparchii (diecéze, biskupství) se totiž nachází a vtěluje plnost Církve. Proto na pravoslavných sněmech měl vždy hlasovací právo každý eparchiální biskup jakožto předseda místní církve a nikoliv pouze patriarchové. Pravoslavné sněmy byly vždy shromážděním eparchiálních biskupů (či jejich zplnomocněnců), zatímco na Krétě se uskutečnilo – podle vzoru Světové rady církví – shromáždění deseti autokefálních církví. To je zcela v rozporu s pravoslavnou eklesiologií a kanonickým právem a zakládá to eklesiologickou herezi.

7) Sněm sám sebe prohlásil za nejvyšší autoritu v otázkách víry, zatímco toto právo náleží pouze Tělu Církve jako celku. Ve sněmovním dokumentu „Vztahy Pravoslavné církve ke zbylému křesťanskému světu“ se prohlašuje, že „uchovávání pravé ortodoxní víry se děje pouze skrze synodální systém, který vždy v Církvi představoval nejvyšší autoritu ve věcech víry a kanonických záležitostí“. Takové pojetí autority v Církvi však znamená popření pravoslavné eklesiologie, podle které autorita jakéhokoliv sněmu, ať místního či ekumenického, je vždy podřízena autoritě, soudu a pravomoci Církve jako celku. Legitimita jakéhokoliv sněmu není zaručena předem. Sněm ji získává ex post na základě toho, zda je následně přijat a schválen plností Církve, tedy duchovními a věřícími všech místních církví.

8) Sněm zavrhl patristickou theologii a zavedl postpatristickou nauku jako způsob pravoslavné theologie pro dnešní dobu.

Na konci studie autor uvádí dva závěry plynoucí z provedené dogmaticko-kanonické analýzy. Pravoslavní věřící, biskupové a duchovní z církví, které se zúčastnily krétského shromáždění musí přerušit společenství se svými pastýři, pokud tito neodsoudí herezi ekumenismu. Pokud tak neučiní znamená to, že skrze vzpomínání svých biskupů se účastní a ztotožňují s herezí ekumenismu. Co se týče zbylých čtyřech patriarchátů, které se nezúčastnily krétského shromáždění, stojí před nimi dvě možnosti. První je přijmout jeho závěry. Druhá je svolat sněm (buď místní či společný) a na něm odsoudit krétské závěry a přerušit obecenství s církvemi, které ho přijaly.

_____
*Kyriakos Kyriazopoulos je odborným asistentem na právnické fakultě Aristotelovy univerzity v Soluni se zaměřením na církevní právo. Je autorem řady odborných publikací a článků.


ORIGINÁL STUDIE (v řečtině)
KRÁTKÉ SHRNUTÍ STUDIE (v ruštině)