Krátký životopis sv. Filareta Nového Vyznavače

Svatý metropolita Filaret, světským jménem Georgij Nikolajevič Vozněsenskij, se narodil v roce 1903 v Kursku, v rodině kněze. Poté, co jeho matka zemřela, se jeho otec stal mnichem a byl vysvěcen na biskupa chaijlarského v Mandžusku. Po bolševické revoluci byla levitská rodina roku 1920 nucena emigrovat do Číny. Usadili se ve městě Charbin v Mandžusku. Zde mladý Georgij Nikolajevič vystudoval nově založenou bohosloveckou fakultu. Poté byl postřižen na mnicha a přijal jméno Filaret. Na kněze byl vysvěcen roku1930 aroku 1937 mu byla udělena hodnost archimandrity. Když v roce 1947 sovětská vojska obsadila Mandžusko, nastaly pro ruské uprchlíky těžké časy. Všichni Rusové, kteří tam žili, byli nuceni přijmout sovětské občanství a pasy a vrátit se s velkými sliby o svobodě do Sovětského svazu. Archimandrita Filaret rezolutně odmítl sovětský pas přijmout, což v čínské oblasti kontrolované sovětskou armádou bylo velice nebezpečné a hrozilo mu za to zatčení.

Již tehdy na Dálném Východě budoucí první hierarcha Ruské zahraniční církve ukázal, že se nebojí vyznávat nahlas pravdu, a to bez ohledu na nebezpečí s tím spojená. Jednou se mu do rukou dostal výtisk časopisu “Žurnál moskevské patriarchie”, ve kterém byl mezi dobrodinci lidstva uveden také Lenin. Bez ohledu na to, že se nacházel v Sověty ovládaném Mandžusku, vyjádřil otevřeně své rozhořčení a nesouhlas v kázání, kterému se dostalo veliké popularity. Proti Bohu bojující komunisté se rozhodli odvážného archimandritu zlikvidovat. Podpálili dům, ve které se nacházela jeho kelie a zavřeli dveře a okna ve spodní části domu. Bůh však svého statečného služebníka ochránil a ten vyvázl „pouze“ s popáleninami.

V tomto svém statečném postoji setrval po celý pobyt v komunistické Číně, který skončil až poté, co se jeho věřícím podařilo opustit Charbin. Po dlouhých útrapách nakonec také archimandrita Filaretmohl roku 1962 odjet z Číny do Hongkongu a odsud do Austrálie, kde se nacházela větší část jeho věřících z Charbinu. O rok později byl Ruskou zahraniční církví vysvěcen na biskupa Brisbane.

Následujícího roku 1964 se první hierarcha Ruské zahraniční církve, metropolita Anastasij (Gribanovský), rozhodl vzdát se svého postu a odejít na odpočinek. Přestože biskup Filaret byl v té době služebně nejmladším biskupem, sv. Jan Maximovič ho “přinutil”, aby přijal jeho návrh a stal se novým, v pořadí třetím představeným Ruské zahraniční církve. V této pozici setrval až do své smrti v 1985.

V průběhu tohoto období Ruská zahraniční církev přistoupila k oficiálnímu svatořečení sv. Jana Kronštadtského (r. 1964), sv. Germana Aljašského (r. 1970), sv. Xenie Petrohradské (r. 1978) a nakonec sv. ruských novomučedníků a vyznavačů (r. 1981).

Vedle hlubokého duchovního a liturgického života a intenzivní pastýřské práce se sv. metropolita Filaret vyznačoval především neochvějnou pevností a odhodlaností vyznávat pravdu Pravoslaví v současném světě. Své celoživotní odhodlání bojovat za zachování Pravoslaví prokázal sv. Filaret tváří v tvář oběma velkým nebezpečím, kterým muselo Pravoslaví ve 20. století čelit.

První hrozbou byl ruský komunismus. Po říjnové revoluci ruští bolševivici vyhlásili Pravoslaví otevřenou válku. Jejich cílem nebylo nic menšího, než vyhladit Pravoslaví a spolu s ním každou zmínku o Bohu. Již jsme zmínili statečný postoj sv. Filareta za jeho pobytu v komunistické Číně. Stejnou pevnost a odhodlanost prokázal také ve svém postoji vůči moskevskému patriarchátu kontrolovanému sovětskou vládou.

Roku 1927 totiž dochází k rozkolu v Pravoslavné církvi v Sovětském svazu. Příčinou byla deklarace metropolity Sergije o vzájemném vztahu mezi Ruskou pravoslavnou církví a sovětským režimem pronásledujícím a fyzicky likvidujícím křesťany. Velká část biskupů, kněží a lidu tuto deklaraci (problematika tzv. sergianismu) ostře a jednoznačně odmítla jako neakceptovatelnou zradu Pravoslaví a nezastíranou kolaboraci s otevřenými pronásledovateli a vrahy Církve. Tato část ruské církve přerušila obecenství s metropolitou Sergijem a se všemi, kteří deklaraci přijali a odešla do ilegality. To je počátek vzniku tzv. Pravé pravoslavné, neboli Katakombní církve v Sovětském svazu.

V tomto sporu se sv. Filaret nemohl než jednoznačně postavit na stranu novodobých vyznavačů a mučedníků, tedy na stranu Katakombní církve. (Bohužel je ještě dnes, po tolika letech od pádu komunistické diktatury a poté, co byly zpřístupněny archivní materiály a další prameny, tato část historie Pravoslaví v obecném povědomí téměř neznámá. Jestli se však může křesťanství něčím ve 20. století pochlubit, je to právě existence Ruské katakombní církve v podmínkách sovětského teroru, nejkrutějšího pronásledování křesťanství v jeho celé historii.)

Sv. metropolita Filaret po celou dobu svého působení otevřeně mluvil o pronásledování, vraždění a mučení věřících v Sovětském svazu, které naopak oficiální představitelé moskevského patriarchátu popírali. Nikdy neuznal moskevský patriarchát za kanonického a svobodného představitele Ruské pravoslavné církve. Naopak za jediné právoplatné představitele Pravoslavné církve v Sovětském svazu považoval Pravou pravoslavnou neboli Katakombní církev.

Druhým nebezpečím, které ve 20. století ohrožovalo (a nadále ohrožuje) samotnou podstatu Pravoslaví, je ekumenismus. Také na tomto poli sv. Filaret zůstal věrný své lásce a oddanosti k pravdě. Po celou dobu svého působení tak činil bez toho, že by ho horlivost zavedla mimo rámec patristické tradice do oblasti nenávistného fundamentalismu a extremismu. Ve svém snažení o uchování Pravoslaví následoval královskou, střední cestu. Jeho „Bolestné dopisy“ o ekumenismu adresované všem pravoslavným biskupům, se staly skutečným bodem obratu v pravoslavném postoji vůči ekumenismu ve 20. století. Za doby jeho předsednictví v roce 1983 Ruská zahraniční církev odsoudila ekumenismus jako herezi.

Stejné vědomí biskupské odpovědnosti za uchovávání Pravoslaví jej vedlo k tomu, aby se pokusil přispět svým dílem k urovnání problémů a vnitřních sporů v hnutí Pravých pravoslavných křesťanů v Řecku (Řecká starostylní církev). Roku 1955 zesnul metropolita Chrysostomos florinský, který stál v čele hnutí. Po jeho zesnutí zůstali řečtí pravoslavní křesťané, odmítající ekumenismus a nový kalendář, bez biskupů. V letech1960 a1962 se někteří biskupové Ruské zahraniční církve odhodlali vyhovět žádosti řeckých starostylníků a vysvětit jejich kandidáty na biskupy. V roce 1969 potom synod Ruské zahraniční církve pod vedením metropolity Filareta oficiálně uznal platnost svěcení řeckých starostylních biskupů. Ve stejném roce se se sv. Filaretem seznámil také metropolita Kyprián, předseda Posvátného synodu v ohrazení (v té době archimandrita). Byl to také on, kdo tehdy jako prostředník přivezl z New Yorku do Řecka dopis o schválení proběhnutých svěcení a svaté myro na znamení jednoty mezi Ruskou zahraniční církví a řeckými starostylníky. Od té doby je pojilo hluboké přátelství a oboustranná úcta, která potom skrze korespondenci trvala až do konce světcova života.

Po zesnutí sv. Filareta 8/21. 11. 1985 byly jeho ostatky uloženy v monastýru Svaté Trojice v Jordanvillu. Po 13 letech v roce 1998 komise vedená tehdejším arcibiskupem Lávrem otevřela dočasné místo odpočinku sv. Filareta za účelem přenesení jeho ostatků do nového a již trvalého místa odpočinku, které bylo mezitím dokončeno. Když však rakev vyzdvihli a otevřeli, zjistili, že ostatky sv. Filareta jsou neporušené a nezetlelé. Ostatky byly předloženy k uctívání a začaly se objevovat zázraky vykonané na světcovy přímluvy těm, kteří se k němu s vírou obrátili. Nehledě na tento očividný fakt, kterým Bůh potvrdil své zalíbení v osobě a skutcích sv. Filareta, biskupové Ruské zahraniční církve se rozhodli uložit světcovy ostatky znovu do hrobu s tím, že bude později otevřen a rozběhne se oficiální procedura kanonizace nového světce.

Ovšem obrat většiny Ruské zahraniční církve směrem ke sjednocení s moskevským patriarchátem a skrze to s oficiálním Pravoslavím, zapojeným do ekumenického hnutí, znemožnil jakékoliv snahy o zviditelnění a oslavení památky tohoto Nového Vyznavače Pravoslaví ve věku apostaze 20.stol., jehož dědictví a duchovní závěť jsou jeho následovníky takovým způsobem pošlapány.V roce 2007 proběhlo tragické sjednocení téměř celé Ruské zahraniční církve s moskevským patriarchátem, bez toho, aniž by došlo k vyřešení skutečných příčin, které obě strany po zhruba 80 let rozdělovaly.

Malá část věřících ruské zahraniční církve však toto sjednocení odmítla. Pod vedením metropolity Agathangela se rozhodli zůstat věrní původní linii Ruské zahraniční církve a následovat vyznavačskou tradici a příklad sv. metropolity Filareta. Odvážní pokračovatelé jeho díla ve 21. století pak došli k názoru, že přišel čas oficiálního potvrzení jeho svatosti. Akt kanonizace sv. Filareta Nového Vyznavače se uskutečnil v neděli 10/23. 11. 2008 v Astorii v New Yorku. Tohoto velikého svátku Orthodoxie se zúčastnili také dva biskupové z Posvátného synodu v ohrazení.

-red-