Biskup Viktor (Todorov): Význam hrdinství nových ruských mučedníků a vyznavačů
Ve 20. století došlo v životě pravoslavné Církve k obrovským otřesům, které ohrožovaly její samotné přežití v rozlehlých geografických oblastech. Církev přitom nebyla ohrožena jen jako organizace, jež je legálně přítomná ve společnosti, nýbrž ve své podstatě – jako „sloup a utvrzení pravdy“ (1Tm 3, 15). Proti bouřím, kterým byla loď Církve vystavena, se postavilo mnoho křesťanských vyznavačů, kteří vykonali hrdinské činy ve jménu víry. S takovými činy se můžeme setkat v Řecku a Rumunsku během pronásledování ze strany oficiální místní církve a státních orgánů po zavedení nového kalendáře, během perzekucí prováděných komunistickými režimy, které byly nastoleny po druhé světové válce, v katakombách Sovětského svazu i ve vyznavačství svatých biskupů Ruské pravoslavné církve v zahraničí. Mezi těmito činy nejvíce vyniká hrdinství nových mučedníků a vyznavačů, kteří zazářili v sovětském Rusku v období od bolševické revoluce do druhé světové války.
Co nás vede k tomuto hodnocení? Je to především ohromující rozsah tohoto jevu. Bez nadsázky lze říci, že pronásledování prováděné sovětskou vládou je svým rozsahem srovnatelné s nejmasovějšími a nejkrutějšími pronásledováními, jaká známe z dějin křesťanství. Pokud jde však o zákeřnost, lstivou vynalézavost a použitá lákadla, pak toto pronásledování výrazně předčí vše, co bylo do té doby známo. Zkušenosti ruských novomučedníků, jejich zápasy, utrpení, obtíže i problémy, kterým čelila Církev v Sovětském svazu, mohou sloužit jako dobré vodítko i v našem současném církevním životě, mohou poskytnout příklady řešení, které dnes Církev hledá, aby překonala stále složitější a obtížnější zkoušky.
Můžeme si ovšem položit oprávněnou otázku: proč se raději nezaměřit na naše národní vyznavače, na zkušenosti Bulharské církve za komunistického režimu i v období před jeho nastolením? Je to samozřejmě nutné a v tomto ohledu již byly podniknuty některé kroky. Ve vydavatelství našeho katedrálního chrámu začala vycházet knižní série Úctyhodní bulharští kněží a biskupové. Církevní kalendář na rok 2018 je věnován nevrokopskému metropolitovi Borisovi, jenž byl zavražděn na svátek sv. Dimitrije roku 1948. Památka tohoto významného biskupa, kterého jeho současníci nazývali „svědomím Bulharské církve“, bude náležitě uctěna v příštím roce, kdy uplyne sedmdesát let od jeho mučednické smrti. Mohli bychom připomenout též rozsáhlé materiály o kněžích Michailu Apostolovovi a Evstatiji Jankovovi, které byly před lety publikovány v našem časopise Pravoslavné slovo.
Chceme-li však pochopit současný stav nejen bulharské, ale jakékoliv místní církve, zjistíme, že nestačí zkoumat pouze její vlastní historii v podmínkách atheistické totalitní diktatury. Je tomu tak proto, že v zemích obsazených Rudou armádou byly novou státní mocí – pod vedením sovětských bezpečnostních služeb – zaváděny již vypracované a odzkoušené sovětské modely, a to ve všech oblastech, kde to jen bylo možné. Navzdory specifickým podmínkám každé z těchto zemí byl všude – v různé míře, avšak jednotně – uplatňován stejný sovětský model vztahu mezi státem a Církví. V tomto smyslu lze říci, že historie každé jednotlivé místní církve, jež se po 2. světové válce ocitla v područí atheistického režimu, má prehistorii, která se odehrála jinde. Tato prehistorie se odehrála v sovětském Rusku během dvou desetiletí po bolševické revoluci. Pouze tam lze sledovat zrození vztahů mezi atheistickým státem a Církví, prvopočáteční vývoj, činy, záměry a cíle státní moci.
Jedním z hlavních cílů bolševické strany, který si stanovila ve svém programu a který veřejně hlásala, bylo vytvoření atheistické společnosti, vykořenění veškeré víry v Boha, zapomenutí Jeho jména, vymazání samotného pojmu Bůh. Realizace tohoto cíle měla v představách bolševických vůdců zpočátku jedinou možnou podobu: fyzické zničení všech duchovních a věřících, kteří se nezřeknou své víry v Boha, a následnou atheistickou výchovou nových generací. Jakkoli se zrůdnost této myšlenky může zdát neuvěřitelnou, musíme si uvědomit, že pro ideology proletářského státu šlo vlastně jen o část plánu radikální transformace společnosti. Měly být zničeny celé třídy sociální struktury: statkáři, továrníci, podnikatelé, obchodníci, důstojníci carské armády, úředníci bývalého státního aparátu a všichni ostatní, kteří byli sovětskými úřady označeni zlověstným termínem „lidé minulosti“. Duchovenstvu patřilo v tomto seznamu jedno z prvních míst.
Represe proti Církvi začaly ihned po převzetí moci bolševiky. Již v lednu 1918 byl veškerý majetek Církve prohlášen za státní, Církev byla zbavena práva právnické osoby a postavena mimo zákon. V prvních letech revolučního chaosu bylo zavražděno mnoho duchovních, byly drancovány a zavírány kláštery. Docházelo k tomu jak v důsledku zločineckých útoků, tak v rámci politiky státního teroru, prováděné sovětskou vládou. Nová státní moc bezdůvodně zatýkala jako rukojmí velké skupiny obyčejných občanů, představitelů „vykořisťovatelských tříd“, mezi nimiž bylo vždy mnoho kněží. Pokud se stalo, že byl při teroristickém činu politických odpůrců režimu zabit některý z prominentních bolševických funkcionářů, státní úřady v reakci na to vyhlásily dny „rudého teroru“ a hromadně popravovaly rukojmí.
Církev byla však stále velmi silná a měla masovou podporu obyvatelstva, zejména rolníků, kteří tvořili většinu ruské společnosti a byli v drtivé většině věřící. Toto „neuvědomělé rolnictvo“ mělo být proto zničeno. Dvakrát bylo podrobeno genocidě hladem, když ozbrojené oddíly beze zbytku zkonfiskovaly potravinové zásoby rolníků. Následkem hladomoru v letech 1922-23 zemřelo v různých oblastech Ruska přibližně pět milionů lidí. Jen pro srovnání – celá občanská válka si na obou válčících stranách vyžádala celkem asi dva miliony obětí. Ještě krutější byl hladomor v letech 1932-33, kdy v důsledku vyhladovění zahynulo přibližně sedm milionů lidí, a to jen na území Ukrajiny, proti kterému tehdy směřovala opatření státní moci.
Pronásledování, ke kterému došlo v prvních letech po bolševickém převratu, nepřineslo téměř žádné výsledky z hlediska hlavního cíle atheistů – vymýcení víry v Boha. Kruté represe, atheistická propaganda, pomlouvání Církve v bolševickém tisku, veřejné protináboženské debaty, rouhavé odkrývání svatých ostatků a jejich vystavování v muzeích atheismu – všechna tato opatření, jež měla vytvářet nepřátelskou náladu a odhalovat „podvodnost“ církevních hodnostářů a „bludy“, které Církev šířila za účelem zneužívání „temné nevědomosti neosvícených mas“, nicméně nepřesvědčila téměř nikoho kromě těch, kteří byli už bez toho zapřisáhlými atheisty.
Po skončení občanské války v roce 1922 byla rozpracována systematická strategie likvidace Církve. Jejím hlavním ideologem byl Lev Trockij. Základním záměrem bylo rozdělit Církev na části, jež budou postaveny proti sobě a následně zničeny jedna po druhé. Církev měla být rozdělena na dvě křídla, která byla podmíněně označena jako „kontrarevoluční“ a „prosovětské“. Za pomoci „prosovětského“ duchovenstva měla být rozdrcena „kontrarevoluční“ část Církve. Poté by se sovětská vláda vypořádala již mnohem snadněji s těmi, kdo s ní spolupracovali. Realizace tohoto plánu byla zadána bezpečnostním orgánům sovětské vlády. Bojem s Církví bylo pověřeno speciální tajné oddělení, v jehož čele stál Jevgenij Tučkov.
Úsilím Tučkova a jeho kolegů vznikl obnovlenecký rozkol, s jehož pomocí mohla státní moc bojovat proti Církvi mnohem efektivněji. Hnutí obnovlenců se v Ruské pravoslavné církvi objevilo po Únorové revoluci roku 1917 a byly v něm zastoupeny nejliberálněji smýšlející kruhy v Ruské církvi. Nevládla v něm jednota; skládalo se spíše z různých uskupení, mezi nimiž byla z ideologického hlediska nejdůležitější tzv. „Živá církev“. Ta hlásala program „obnovy“ Církve, který zahrnoval „demokratizaci“ církevní správy, modernizaci bohoslužeb a další změny v liberálním duchu. V politické rovině deklarovali obnovlenci plnou podporu bolševické revoluce a akcí sovětské vlády.
Na jaře 1922 se sovětským speciálním složkám podařilo zbavit Ruskou církev její hlavy, když zatkly patriarchu Tichona a nedovolily, aby se církevní správy ujali jím určení zástupci. Souběžně s tím byla vytvořena Nejvyšší církevní správa (VCU), jež byla uznána státem a jejímiž členy se stali pouze obnovlenci. Několik vysokých hierarchů v čele s metropolitou Sergijem (Stragorodským) uznalo novou správu za „zákonnou a kanonickou“ a vyzvalo všechny „věrné děti Církve“, aby se jí podřídily. Proti biskupům a duchovenstvu, kteří odmítli uznat nové vedení, začaly okamžité represe. Neposlušní duchovní byli hromadně posíláni do vyhnanství, přičemž byla proti nimi vznášena politická obvinění z kontrarevoluční činnosti. S pomocí GPU (Státní politické správy) se obnovlenci zmocnili většiny eparchiálních center a dvou třetin všech chrámů Ruské církve. Vnějšímu světu obnovlenci oznámili, že se Církev dosud nikdy netěšila takové svobodě jako nyní, že nedochází k žádnému pronásledování věřících, nýbrž pouze ke spravedlivému stíhání duchovních osob za jejich kontrarevoluční činnost, tj. z politických důvodů, a nikoli kvůli víře. Obnovlenci uspořádali též církevní sněm, na kterém oznámili, že vězněný patriarcha je sesazen a zbaven církevní hodnosti i mnišství.
Obrovské množství věřícího lidu však stálo pevně za patriarchou a vyznavačskými biskupy. Obnovlenci ovládali mnoho chrámů, ty však zůstávaly prázdné. Věřící plnili chrámy, ve kterých sloužili kněží věrní patriarchovi. Bolševici sice drželi v rukou církevní správu, nedokázali však ovládnout samotnou Církev. Takto popsal tehdejší dobu protopresbyter Michail Polskij, očitý svědek a účastník těchto událostí:
„Biskupové, (…) kteří se nacházeli v exilu nebo táborech, byli vzpomínáni ve svých eparchiích a jejich jména byla pravidelně jmenována při bohoslužbách, jak se patří v každém chrámu. Jak tito biskupové, tak uvěznění kněží dostávali nesčetné dopisy neocenitelného obsahu: dopisy byly naplněny obrovskou láskou duchovního stáda, obrovskou vděčností za pevnost a odvahu, obrovskou úctou před nevinným utrpením duchovních vůdců. Mezi pastýři a duchovními ovcemi se utvářely takové vztahy, jaké mohly existovat pouze v prvních stoletích existence Kristovy Církve. (…) Každý křesťan pokládal za svou povinnost, aby na modlitební lístek „za zdraví“ svých příbuzných, který se přináší na liturgii, zapsal především jméno svého biskupa nebo kněze, který byl uvězněn. A jáhen, když během liturgie tyto lístky četl, vyslovoval mnohokrát před sluchem celé Církve slovo „uvězněný“ a samotné jméno. Církev truchlila a pilně se modlila za své trpitele. A když se nějaký biskup vrátil z vězení nebo vyhnanství do svého města (velmi často to bylo jen na několik týdnů), radost lidu byla nepopsatelná: jeho cestu zasypali květinami a slzami a každý považoval za štěstí, když mohl políbit lem jeho řízy…
Byla to hořká, ale zároveň šťastná doba. A Církev byla stále silná. Její moc a převaha nad nepřítelem byla zřejmá. (…) Bolševický režim zůstával proti Církvi bezmocný, ačkoli hrubému fyzickému násilí vzdorovala pouze mravní síla Církve.“*
Po propuštění patriarchy Tichona z vězení a jeho Provolání k věřícím se pozice obnovlenců otřásla v základech. Část odpadlých biskupů a obrovské množství kněží se vrátilo s pokáním do Církve. Věřící získali mnoho chrámů zpět. Obnovlenectví se mohlo zcela zhroutit, kdyby strach z represí neudržel část jeho někdejšího členstva pod obnovleneckým vedením.
V roce 1925 zemřel patriarcha Tichon. Církev však i nadále úspěšně odolávala. Orgány GPU daly popud ke vzniku dalších schizmat („gregoriánského“, „lubenského“ aj.), v jejichž základech ležely domýšlivé ambice jednotlivých představitelů episkopátu, kteří byli pro dosažení svých sobeckých cílů ochotni spolupracovat se státní mocí. Nicméně již v roce 1927 bylo evidentní, že taktika boje proti Církvi vytvářením nových rozkolů vyčerpala své možnosti. Výsledky dosažené tímto způsobem považovala státní moc za krajně neuspokojivé.
(Připravujeme pokračování)
* Полски, Михаил протопрезвитер. Положението на Църквата в Съветска Русия. С., 2013, с. 39-40.
Biskup nikopolský Viktor, světským jménem Konstantin Vankov Todorov (1961-2021) byl jednou z významných osobností současné Bulharské pravoslavné starostylní církve. Po studiích filosofie na Univerzitě sv. Klimenta Ochridského v Sofii se stal duchovním synem a nejbližším spolupracovníkem metropolity triadického Fotije (Siromachova), prvohierarchy Bulharské starostylní církve. Po řadu let zastával funkci tajemníka církevní rady. Roku 2017 byl postřižen na mnicha a ve stejném roce vysvěcen na jerodiakona a jeromonacha. Po svém biskupském svěcení (2019) rozvinul aktivní činnost kazatelskou a přednáškovou, kterou po dvou letech předčasně ukončila koronavirová infekce. Vladyka Viktor odešel k Hospodinu 10. května 2021. Jeho badatelské aktivity byly zaměřeny především na moderní dějiny Ruské a Bulharské pravoslavné církve (řada knih, článků a přednášek o ruských a bulharských novomučednících, o vztahu Církve a komunistického státu aj.). Je taktéž autorem eklesiologické studie Vůně Pravoslaví, neboli královská cesta. Eklesiologické názory jeromonacha Serafima Roseho.
