Biskup Kliment gardikijský: Promluva na společné slavnostní archijerejské svaté liturgii řecké a rumunské pravoslavné starostylní církve

V neděli 2/15.6.2014, na svátek Všech svatých, se uskutečnila slavnostní mnohočetná archijerejská svatá liturgie, které předsedali prvohierarchové řecké a rumunské pravoslavné starostylní církve – arcibiskup Kallinikos a metropolita Vlasios. Slavnostní liturgie byla sloužena v chrámu sv. Athanasia a kromě uvedených prvohierarchů se jí zúčastnilo dalších osm biskupů z Řecka a tři biskupové z Rumunska. Společně s nimi sloužilo zhruba 10 kněžích a tři diákoni. Na závěr svaté liturgie pronesl slavnostní promluvu biskup Kliment gardikijský, sekretář Posvátného synodu Řecké pravoslavné starostylní církve. Arcibiskup Kallinikos předal metropolitovi Vlasiovi jako upomínkový dar obraz, na kterém je znázorněn velký zázrak Zjevení svatého Kříže, ke kterému došlo při všenoční svaté liturgii na svátek Povýšení svatého Kříže podle starého kalendáře v roce 1925 nedaleko Athén. Po skončení svaté liturgie bylo všem přítomným připraveno pohoštění ve veliké aule v přízemí chrámu.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, amen!

Nejctěnější prvohierarchové,
ctihodní biskupové a drazí otcové,
milovaní bratři a sestry v Kristu,

radost a duchovní potěšení naplňuje srdce nás všech, kteří se účastníme této slavnostní mnohočetné archijerejské svaté liturgie sjednocení, jíž předsedají nejvyšší představitelé řecké a rumunské pravoslavné starostylní církve, arcibiskup Kallinikos a metropolita Vlasios.

Společně sjednocujeme naši úctu, modlitby a prosby k dnes oslavovaným Všem svatým, kteří jsou sjednoceni v nebesích s Bohem a mezi sebou navzájem, a již zakoušejí duchovní slast v Církvi prvorozených.

Svatí, kteří se za svého života ukázali být plody přítomnosti, moci a působení Ducha Svatého zde na zemi, nyní odpočívají v příbytcích spravedlivých v náruči Boží. Bez přestání oslavují Třísvětelné Světlo Jednoho Božství a vyzývají nás, abychom i my vzdávali díky a oslavovali našeho Boha, který je tak “podivuhodný ve svých svatých”. Neboť Bůh je ten, který dal odvahu a sílu svým pravým služebníkům, aby mohli prokázat tu neuvěřitelnou vytrvalost a statečnost ve svých mučednických zápasech a asketických bojích. “Neboť Bůh dá moc a sílu svému lidu.” Bůh jakožto nevyčerpatelný pramen spásy, osvícení, slitování a dobroty poskytuje štědře Svou pomoc všem lidem. Ovšem nakonec ji přijímají a mají z ní užitek pouze ti, kteří jsou k tomu svojí dobrou vůlí otevřeni a svými skutky prokazují víru a lásku k Bohu.

Všichni svatí jakožto účastníci štědrých Božích darů vyznávali s odvahou a veřejně před celým světem “dobré vyznání” víry a ctnostného života v Kristu v nich přebývajícím. Skutečně si zamilovali našeho Pána a z lásky k Němu v sobě ukřižovali “starého člověka” vášní. Byli připraveni obětovat své nejmilovanější blízké, oblíbené předměty a nakonec i sám život jenom proto, aby zachovali zbožnost a Bohu-libý život. Vyznávali pravdu pro slávu Boží a pro osvícení ostatních lidí. Statečně postavili na odpor vždy, když byla pravoslavná víra v ohrožení, když ji ostatní zaprodávali nebo když někdo opovrhoval a pošlapával věčný zákon Boží.

Žijíce zde na zemi očekávali Boží dary a nevyjádřitelnou Boží slávu v nebesích. Postupně prošli skrze očištění, osvícení a zbožštění. Zůstali neochvějně věrni pravé víře a čelili všem pokušením trpělivě až do konce. To vše konali, aniž by se nechali ovlivňovat názorem většiny, bez ústupků, kompromisů a nezákonných oikonomií. Více než ostatní lidé milovali Boha a jeho Církev. Milují také nás, modlí se za nás, ochraňují nás a očekávají nás v nebesích.

***

A hle, naše dnešní společné liturgické shromáždění nám přináší následující zvěst: Přijali jsme Boží výzvu a pozvání. Majíce na vědomí naše nedostatky, pokorně klademe nikoliv před naše tělesné, ale před naše duchovní oči Všechny svaté a prosíme je, aby nás vyslyšeli a usídlili se nejen v našich kamenných chrámech, ale především v našich srdcích. Slibujeme jim, že jim budeme poslušni a budeme následovat jejich nauku a jejich osobní příklad.

Přestože jsme hříšní, neopustili jsme Bohem nám předané společné dědictví pravé víry, které pevně udržujeme bez inovací a porušení. Neklaníme se “jinému bohu”, ani nepoklekáme před pohanskými bůžky, před lží a klamem přicházejícími s apostazí posledních dní. Tedy heretickému ekumenismu a dalším inovacím.

Nejsme osamocení a izolovaní jedinci. Jsme osoby sjednocené společným duchovním bohatstvím: naší Církví jako matkou a naším Pánem a Spasitelem Ježíšem Kristem jako její Hlavou a naším Bohem, Bratrem a Otcem.

Řekové, Rumuni a ostatní praví pravoslavní křesťané z dalších zemí jsme bratři, kteří byli znovuzrozeni z té stejné “koupele narození z Boha”. Máme tu stejnou víru, tu stejnou naději a skrze “lásku z Boha” jsme údy jednoho Těla. Vždyť dnes je nám lásky z Boha tolik třeba. Svatý Řehoř Palama praví: “Když úplně ochladne láska, pak není možné, aby s námi zůstala milost a ochrana Boží.”

***

Boží Utěšitel, Duch Svatý, Duch pravdy, pokoje, jednoty a lásky, nás nenechal bez útěchy. Modlitby z nebes byly vyslyšeny a naše otevřenost, dobrá vůle a snaha přinesla zralé plody. Naše sjednocení v pravé pravoslavné víře, kterého bylo s Boží pomocí dosaženo zhruba před třemi měsíci, je dnes zpečetěno zvláště ve vztahu k našim rumunským bratřím.

Náš vztah však nezačíná dnes, má dlouhou historii. Vůdčí osobnost rumunského starostylního hnutí, hierarcha a vyznavač svatý Glykerij (†1985) přijel ještě jako jeromonach roku 1936 do Řecka požádat Řeckou pravoslavnou starostylní církev o pomoc a podporu. Tehdejší složité okolnosti pro něco takového nebyly příhodné, ale navázané duchovní společenství již zůstalo.

Roku 1977 došlo k znovuobnovení pouta mezi řeckými a rumunskými starostylníky. Tehdy měli věřící z Řecka možnost spatřit na vlastní oči stopy mučednictví, statečného svědectví a velikých ctností, a to především světecké osobnosti starce a metropolity Glykeria, ale také jeho duchovních, mnichů a věřících, kteří v té době zakoušeli velice obtížnou a složitou realitu tehdejšího komunistického Rumunska. Reflektujíce tuto neobyčejně silnou zkušenost, se slzami v očích tehdy prohlásil metropolita Kyprián blažené paměti: “Stojí za to, abychom zápasili, když ještě na zemi žijí takoví lidé.”

První oficiální prohlášení o církevním obecenství bylo podepsáno v říjnu 1979 v monastýru sv. Kypriána a Justiny ve Fili u Athén. U této historické události byl přítomen také náš nynější arcibiskup Kallinikos (tehdy achajský metropolita). Za rumunskou stranu byl přítomen metropolita Silvestr (†1992), nástupce svatého Glykeria.

Tato historická a radostná událost se zapsala zlatým písmem do srdcí nás všech. V řeči, kterou tehdy pronesl metropolita oropský a filijský Kyprián (†2013) zazněla slova, která jsou aktuální i dnes: “Jak praví svatý Pavel: Jsme údové Krista a údy navzájem. Dnes jsme při svaté liturgii vzpomínali naše drahé Otce a předchůdce, kteří již odpočívají požehnaným odpočinkem vyznavačů a mučedníků za víru – metropolitu Chrysostoma (Kavouridis) a Galaktiona (Kortoun) – prvohierarchy řecké a rumunské starostylní církve. Spolu s nimi jsme vzpomenuli také ostatní otce, kteří s vírou a zbožností bojovali za uchovávání patristických tradic. Při tomto vzpomínání jsme obzvláště silně pocítili, že jsme nikdy nebyli duchovně rozděleni. Dnešní historická svatá liturgie je výrazem naší nikdy nepřerušené jednoty v Kristu. Zároveň je však také počátkem nové fáze zápasu za slávu Krista Boha našeho a jeho Církve…”

***

Drazí bratři, podobný počátek nové fáze zápasu – položeného nedávno podepsaným vyznavačsko-eklesiologickým textem – oslavujeme dnes také i my a prosíme našeho Boha a jeho minulé i současné svaté vyznavače, aby nás posilňovali a dodávali nám odvahu pokračovat v našem dobrém zápase za pravdu Pravoslaví. Uzavírám tuto krátkou promluvu slovy sv. apoštola Pavla plnými povzbuzení a naděje, která zazněla při dnešním liturgickém čtení. Kéž jsou tato slova vodítkem na naší Bohem požehnané cestě:

“Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.”(Ž 12, 1-2)

Amen.