Biskup Averkij (Taušev): Jak prožíváme Velký půst?

„Postěme se postem, jenž je příjemný a milý Pánu…“
(stichira 1. týdne Velkého půstu)

Z milosti Boží nyní prožíváme blahodatný čas Velkého půstu, který sv. Církev nazývá „časem příznivým, časem pokání“ a který nás připravuje k radostné oslavě „Vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, darujícího spásu duším našim“ (stichira na večerní v Neděli syropustní).

Prožíváme však tuto kající a spasitelnou dobu tak, jak je třeba?

Blažený je ten, kdo žije plným životem Církve a celým svým srdcem prožívá tento postní čas; kdo proniká do nesmírně hlubokých a poučných myšlenek velkopostních bohoslužeb a sytí své nitro všemi těmi duši povznášejícími city, jež se v nás snaží vzbudit sv. Církev pomocí bohoslužebných čtení a zpěvů, jakož i svátků a památných dnů, spojených s jednotlivými dny Velkého postu.

Blažený, nesmírně blažený je ten, kdo za našich nepříznivých časů zůstává takto „ne-moderním“ – a to navzdory všemu, co se odehrává kolem něj…

V katechetickém poučení ctihodného Theodora Studitského, které se čte ve středu 1. týdne Velkého postu, slyšíme tato slova:
Nyní jak ve městech, tak i na vesnicích ustávají všeliké zmatky a nepořádky a rozmnožují se slavosloví, duchovní zpěvy, almužny a modlitby, na něž náš dobrotivý Bůh odpovídá slitováním a milosrdenstvím a tak obdarovává naše duše pokojem a odpuštěním hříchů…“

Kam se to všechno podělo nyní – v dnešní době?

Žilo se tak kdysi ve staré Byzanci, žilo se tak u nás na Svaté Rusi – ale nyní? Nyní je celý život uspořádán tak, že na velkopostní bohoslužbu se člověk většinou nedostane, ani kdyby chtěl! A pokud jde o „města a vesnice“ obecně nemají o Velkém půstu většinou ani potuchy…

Raději už ani nemluvíme o naší nešťastné ruské vlasti či jiných pravoslavných zemích, kde v současnosti vládnou strašlivé bezbožné a zotročující režimy.(1) Co však vidíme zde, na jakoby svobodném Západě?

V pravoslaví máme Velký půst, všechny ty podivuhodné a k nebi povznášející velkopostní bohoslužby, zatímco oni, dokonce ani ti, kteří se dosud nazývají „křesťany“ – nic takového nemají.

Je to tak v pořádku, opravdu to tak má být?

„Vždyť jsou nepravoslavní!“

Můžeme se však s takovým „vysvětlením“ smířit? Může nás takové „vysvětlení“ zcela duchovně uspokojit a uklidnit?

Jestliže žijeme v Kristově Církvi a nejsme jen jejími formálními členy, pak nás to uspokojit jistě nemůže.

Kristus-Spasitel přece založil pro všechny Své následovníky jednu Církev, nikoli mnoho různých „církví“ – každému podle jeho chuti! A před Svým utrpením na Kříži se takto modlil k Bohu Otci: „Aby všichni jedno byli: jako Ty, Otče, ve Mně, a Já v Tobě, aby i oni v Nás jedno byli.“ (Jan 17, 21)

Z uvedených slov Božího zakladatele Církve jasně vysvítá, že jednota všech těch, kteří věřící v Krista, těch, kteří jsou sjednoceni v Jeho Církvi, není pouze vnější. Není to jednota, kdy by se každý mohl přidržet svých vlastních myšlenek, názorů a pocitů. Naopak jedná se o jednotu vnitřní, organickou, o které opakovaně a s důrazem hovoří veliký apoštol národů sv. Pavel. Ve svých listech učí o tom, že Církev je Tělo Kristovo a obrací se ke křesťanům těmito slovy: „Buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení.“ (Fil. 2, 2)

Proč tedy my máme Velký půst, zatímco „oni“ – „nepravoslavní“ – ho nemají? Můžeme se skutečně smířit s takovým jevem jako s něčím zcela zákonitým a přirozeným?!

Kdo zavinil tuto bolestnou různost myšlení a v důsledku toho rozdělení křesťanů?

Nemohl to být zajisté nikdo jiný než nepřítel lidské spásy – ďábel. To on zasel semena myšlenkové různosti, to on vnesl mezi křesťany rozdělení.

A jestliže jsme to pouze my pravoslavní, tato stále se zmenšující část populace, kteří jsme zachovali onen obrovský duchovní poklad obsažený ve Velkém půstu - třebaže jej nedokážeme všichni plně využívat, zčásti naší vlastní vinou a zčásti z důvodu nepříznivých životních podmínek - zatímco všichni ostatní, kteří se nazývají „křesťany“, tento poklad ztratili, – pak to můžeme vysvětlit jedině tím, že se ve světě stále více rozmáhá působení ďábelských sil. Tyto síly se snaží odejmout lidem veškeré duchovní bohatství, jež jim bylo darováno Kristem-Spasitelem, a zbavit je naděje na věčnou spásu.

Právě proto dnes tak často slyšíme všechny ty oblíbené a populární, avšak zcela nepřirozené a absurdní úvahy o rovnocennosti a rovnoprávnosti všech náboženských vyznání a dokonce o jejich sjednocení v jakési nové „víře“ a to bez toho, aniž by se tato vyznání zřekla svých omylů a všeho toho, co je dovedlo k oddělení a odpadnutí od skutečně křesťanské víry, tj. víry pravoslavné . Cestou nepřijatelných věroučných kompromisů má tato nová „víra“ spojit všechny věřící pod střechou jakési nové „Církve“ – a právě v tom spočívá podstata dnes tak populárního proudu nazývaného „ekumenismus“.

Ve skutečnosti však existuje pouze jediná rozumná, plodná a pro všechny lidi spasitelná cesta k jednotě: navrácení všech k jediné a jedinečné, neomylné a nepoškozené pravdě svatého Pravoslaví.

Jenže právě tomu chtějí za každou cenu zabránit služebníci Antikrista, který má přijít na svět. Za peníze či jiná pozemská blaha proto usilovně získávají na svou stranu jedince, kteří všemožně kompromitují a podrývají svatou pravoslavnou víru a autoritu Pravoslavné církve, a to v očích jak pravoslavných, tak i nepravoslavných. Pravoslavné to má přivést k lhostejnosti k vlastní víře a Církvi, zatímco nepravoslavní mají být od této víry a Církve odpuzeni jako od něčeho, co si nezaslouží žádné důvěry ani úcty.

V současné době jsme svědky mnoha takových bolestných jevů v různých místních pravoslavných církvích, které už ve značné míře podlehly neblahému vlivu a dokonce i moci oněch přisluhovačů Antikrista, přičemž jde nezřídka o hierarchy zaujímající vysoká postavení mezi služebníky Církve.

Peníze, moc a sláva! – to jsou pokušení, kterým se naneštěstí mnozí nedokážou ubránit.

Zde mají původ všechny hádky, rozepře a rozdělení křesťanů!

Zde je příčina toho, že zapomínáme na to „jediné potřebné“, které nám nabízí pravá křesťanská víra a které spočívá v modlitbě, v úsilí o pokání a v upřímném, nepokryteckém prokazování dobra druhým lidem. K tomu nás Církev neustále vyzývá, zvláště však nyní v v průběhu velkopostního období.

Od nás křesťanů se přece nežádá nějaká „vysoká politika“, nabubřelé krasořečnictví či mlhavá filosofie, nýbrž nejprostší modlitba celníkova: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“, skutky pokání a dobrodiní vůči našim bližním, které by vycházelo z čistého srdce.

Církev ustanovila Velký půst proto, abychom si takové konání osvojili.

S jakou silou, barvitostí, přesvědčivostí a inspirovanou zaníceností se o tom všem hovoří v bohoslužbách Velkého půstu!

Nikde jinde, pouze v Pravoslaví zůstal zachován tento veliký poklad duchovního poučení – v oněch zcela jedinečných velkopostních bohoslužbách, které dnes většina pravoslavných ke své hanbě už vůbec nezná.

Vezměme si jen nedělní dny Velkého půstu, jaká nesmírně hluboká duchovní nauka je v nich skryta a obsažena. Vždyť tyto svátky sami o sobě nám předkládají a nastiňují celý program skutečného a pravého křesťanského života, jenž vede k věčné spáse.

O první velkopostní neděli slavíme svátek Vítězství Pravoslaví. Tento svátek nám nehovoří o ničem jiném než o tom, že nejvyšší hodnotou našeho života je právě svatá pravoslavná víra a že bez vyznávání svatého Pravoslaví nelze dojít spásy. Proto Církev vždycky bojovala a musí i nyní bojovat proti všem falešným učením a herezím a oslavuje ty, kteří odvážně, nebojácně a sebeobětavě – leckdy až do prolití krve a mučednické smrti – vystupovali na obranu Církve a pravé víry.

Druhá neděle Velkého půstu je zasvěcena památce sv. Řehoře Palamy, „zvěstovatele blahodati“. Církev nám tímto vštěpuje, že tím hlavním v Pravoslaví je, abychom prostřednictvím modlitebního a postního úsilí zápasili s hříšnými vášněmi a žádostivostmi a že pouze tak můžeme dojít k cíli křesťanského života – k osvícení našeho vnitřního člověka milostiplným „táborským“ světlem, světlem Boží milosti.

O třetí neděli, když se nacházíme v polovině našeho postního zápasu, je doprostřed chrámu vynášen kříž Páně, abychom se mu poklonili. Církev nám tímto připomíná, že jako křesťané zde na zemi nemáme toužit po veselém a bezstarostném životě, ale právě protože jsme křesťané, musíme nést svůj kříž podle vzoru našeho Pána Ježíše Krista. Kříž je naším bojovým praporem ve válce s netělesným nepřítelem naší spásy, tedy ďáblem. V nesení kříže je skryta zářivá radost Vzkříšení, nesrovnatelná s čímkoli pozemským.

O čtvrté neděli Velkého postu slavíme památku jednoho z největších asketů a učitelů křesťanského života, ctihodného Jana, igumena hory Sinajské, který pro svou pozoruhodnou duchovní učebnici Nebeský žebřík, byl nazván „Žebříkovcem“ (Klimakem, Lestvičníkem). Tento svátek nám ukazuje, že konečným cílem, k němuž má směřovat každý skutečný křesťan, je dosažení ideálu křesťanské dokonalosti. Cesta, která k tomu vede, znamená vykořeňovat hříšné vášně a místo nich pěstovat ctnosti. Psychologicky velice hluboký spis sv. Jana nám předkládá průzračné schéma celé této duchovní cesty, tohoto „neviditelného boje“.

A nakonec o poslední, páté velkopostní neděli přichází Církev, aby všem kajícím se hříšníkům poskytla útěchu a povzbuzení a to prostřednictvím podivuhodného osudu ctihodné Marie Egyptské, která se z největší hříšnice stala silou upřímného pokání dokonalou světicí, podobnou andělům. Jsme tak nabádáni k tomu, abychom nikdy - nehledě na to jaké velké by byly naše hříchy – neztráceli naději a abychom následovali ctihodnou Marii v jejím úplném zřeknutím se hříchu, obrácením se k Bohu a hlubokém pokání.

Kdysi tohle všechno naši předkové na svaté Rusi znali, žili tím a dosahovali skutečné spásy. Tehdy, když všechno kolem bylo proniknuto všeobecným duchem pravoslavné zbožnosti, byly podmínky příhodné a pomáhali člověku usilovat o spásu v církevním prostředí. Všichni až na malé výjimky tehdy prožívali Velký půst, všichni chodili do chrámu, účastnili se víceméně všech velkopostních bohoslužeb, nacházeli v nich poučení a věnovali se usilovné práci na vlastní duši(2), což jim přinášelo veliký duchovní užitek.

Závistivý Boží nepřítel však vychytrale svedl náš nešťastný ruský národ a způsobil, že se všechno změnilo: před padesáti lety byla zničena svatá Rus, jež byla pro celý svět záštitou jediné pravé, jediné spásonosné svaté pravoslavné víry.

Usilovat o spásu v podmínkách současné, tak nepříznivé doby je věru obtížné. Dnes už všude „ďábel řídí bál“(3) a všichni skuteční následovníci Kristovi jsou zjevně či alespoň skrytě pronásledováni. Dokonce i sama Církev Kristova – samozřejmě ne celá, ale v osobách mnoha jejích licoměrných služebníků, opravdových Jidášů – se ocitá pod ďáblovou kontrolou.

Spása je nyní obtížná, ale tím slavnější jsou věnce těch, kteří se o ni upřímně snaží. To jsou ti, kteří ve svém duchovním zápase pokračují bez ohledu na všechna omezování, stíhání a pronásledování jak těch ze strany zjevných nepřátel Kristova kříže, tak i těch ze strany „falešných bratří“, tj. těch, kteří navenek vystupují jako následovníci Kristovi a služebníci Církve, ve skutečnosti však bezostyšně zrazují Kristovu Církev a prodávají ji nepřátelům za „třicet stříbrných“.

Buďme tedy, bratří, stateční, upevňujme se ve víře a podle přikázání sv. apoštola Pavla – nedejme se ničím pohoršit. „Pán blízko jest,“ utěšuje nás týž veliký Kristův apoštol (Fil. 4, 5).

Nepodlehněme žádnému lstivému přesvědčování či lákadlu, a pokud nám bude opravdu těžko, připomeňme si proroctví abby Ischiriona, který již v prvních staletích křesťanství předpověděl, že život posledních křesťanů bude obzvláště obtížný a že „na ně přijdou velká pokušení a nástrahy“, avšak „ti, kteří se neuchýlí od dobra (nezradí Krista-Spasitele), budou větší než my (tj. křesťanští asketové doby abby Ischiriona) a naši otcové“(4).

Nuže, „zachraň svou duši a neohlížej se zpět“ (Gen. 19, 17) – tak praví zbytku křesťanů Duch Boží“(5).

Této výzvě buďme všichni věrni!

____________________________________
Přeloženo z ruštiny: Архиепископ Аверкий, Современность в свете Слова Божия: Слова и речи, Том II, Holy Trinity Monastery, Jordanville, N.Y., 1976, s. 475 – 482.

(1) Kázání bylo proneseno ve druhé polovině 60. let minulého století.
(2) по-настоящему говели.
(3)Z árie Mefistofela v opeře Charlese Gounoda Faust a Markétka.
(4) Viz Starý paterik.
(5) Viz závěr Pateriku („Otěčniku“) biskupa Ignátije Brjančaninova.