„Ať už zemřu Bože!“

O nedostatku trpělivosti a naděje
Láska anděla strážného a Bohorodičky k lidem*

Kolik lidí pronáší taková slova v těžkých chvílích! Většina si však neuvědomuje, že jde o hřích, který pramení z nedostatku trpělivosti a naděje v Boží pomoc.

Následující příběh, který s velkou pokorou a dojetím vyprávěl jistý ctihodný kněz, je toho jasným důkazem.

***

„Od té doby, co jsem se stal knězem, jsem byl často obětí pomluv (mučednictví našich dnů). Tak či onak se našlo mnoho těch, kteří mě zranili a očernili falešnými obviněními. Stávalo se to opakovaně. Byl jsem z toho všeho tak zarmoucený a vyčerpaný, že jsem se pod tímto náporem hroutil a často jsem říkal: Nech mě zemřít, Bože! A On to nakonec udělal!“

***

Všichni, kdo kněze poslouchali, na něj udiveně hleděli a přemýšleli, jak jsou vinni ti, kdo vznášejí obvinění proti druhým, a zvláště proti duchovním. Jak velký hřích si nakládají na duši, zvláště když ty, které obviňují, přivádějí k zoufalství! Jako by jim Bůh dal pravomoc soudit svět…

Pokorný kněz pokračoval ve svém vyprávění:

„Dostal jsem infarkt. Stalo se to v Athénách, když jsem byl obklopen svými známými a duchovními dětmi. Okamžitě mě odvezli do nemocnice, kde lékaři vynaložili veškeré úsilí, aby mé srdce znovu nastartovali, ale marně. Nakonec řekli: Pro tohoto kněze už nemůžeme nic udělat. Odvezte ho do márnice.

A teď k tomu, co jsem prožil během těch šesti hodin, kdy jsem byl mrtvý! Především jsem cítil, jak mě můj anděl strážný doprovází a chrání na cestě, která byla zpočátku dost obtížná, ale která pak stoupala k nebeskému, sladkému světlu.

Během této cesty na mě zlostně křičelo mnoho zlých duchů svá obvinění.

Jedno z obvinění znělo následovně:

Kam ho to vedeš? Byl hamižný. Složil slib chudoby, ale měl své vlastní peníze!

Svatý anděl je však vyvrátil slovy: To není pravda! Peníze, které měl, patřily klášteru a on s nimi jen hospodařil.

Nakonec jsme dorazili na místo, které vypadlo jako hranice mezi dvěma oddělenými oblastmi. Tam jsem zaslechl následující dialog mezi mým andělem a Přesvatou Bohorodičkou – slyšel jsem její sladký, přesto poněkud přísný hlas. Můj anděl říkal:

Přesvatá Bohorodičko, mám uvést tohoto kněze do Království tvého Syna?

Ona odpověděla: Ne! Dopustil se těžkého hříchu.

Jakého hříchu, má Paní? Ten kněz byl dobrý člověk – začal mě bránit a já jsem cítil, jak se mi na krk spouští jeho horké slzy – postavil klášter, pomohl mnoha lidem ke spáse…

To je pravda, odpověděla Bohorodička. Ale nebyl trpělivý ve svých zápasech a říkal mému Synovi: ‚Ať už zemřu. Ať už zemřu.‘ Tak ho tedy vezmi zpět, aby mohl trpělivě dokončit své zápasy, a teprve pak vstoupí do Království mého Syna.

Když mě svatý anděl vedl zpět, viděl jsem Ráj a peklo. To, co je napsáno ve svatých knihách je pravda! Viděl jsem to všechno na vlastní oči!

Když jsme dorazili do nemocnice, s odporem jsem znovu vstoupil do svého studeného, mrtvého těla. Trvalo mi osm hodin, než jsem byl schopen pohnout konečky prstů! Když má sestra viděla jak se pohybují má víčka, jako první si uvědomila, že jsem vstal z mrtvých. A pak se celá nemocnice dala do pohybu.

Postupně jsem se zotavil a od té doby se snažím být trpělivý, bez jakéhokoliv stěžování, bez ohledu na to, co přede mě Bůh ve své lásce postaví. Musíme dosáhnout ráje, moji bratři; v trpělivosti musíme držet své duše!

***

Tak pravil tento kněz – a při posledních slovech se mu zlomil hlas dojetím…


(*) Poselství z nebe [v řečtině] (Dorida: Hiera Mone Panagias Varnakova, 2005), s. 81-82.

Přihlaste se k odběru nových článků na email