Arcibiskup Chrysostomos z Etny*: O používání slova „hereze“

Zatímco jako pravoslavní křesťané máme kanonické právo, ne-li povinnost, oddělit se od hierarchů, kteří učí otevřeně herezi (s „odkrytou hlavou“, jak praví posvátné kánony – viz například XV. kánon konstantinopolského sněmu 861) a odmítají se zříci své špatné víry, nemáme žádné osobní právo paušálními odsouzeními zavrhnout ty, o nichž jsme pevně přesvědčeni, že jsou na omylu.

Termín „hereze“ je pravděpodobně pravoslavnými křesťany – stejně fanatiky i tzv. modernisty – zneužíván v jejich náboženském slovníku více než jakékoli jiné slovo. Modernisté ho užívají, či spíše neužívají proto, aby prokázali svoji „ekumenickou lásku“, o níž tak často hovoří. Je to termín, který si pravoslavní ekumenisté zakazují používat při svých setkáních s jinověrci, protože jej považují za zastaralý, staromódní, nevhodný a nesprávný. Přesto ani na okamžik ho neváhají použít, když hovoří o nás, pravoslavných tradicionalistech, kteří oprávněně poukazujeme na herezi (popírání primátu Pravoslaví), jež je implicitně přítomna v náboženském synkretismu ležícím v jádru ekumenismu. V takovém případě ho užívají bez zábran a útočí na nás s prudkostí, která je v přímém rozporu s tolik vyzdvihovanou ekumenickou láskou a náboženskou tolerancí.

Mezi jistými pravoslavnými tradicionalisty – na což zde chceme poukázat – je tento termín stejně tak zneužíván. Je často používán jako určitý přídomek, který je zjevně vyzdvižen nad zákon lásky, nad rozum i nad samotnou theologickou preciznost. Pro theologické amatéry, kteří dávají na odiv svou spornou či chabou „odbornost“ tím, jak příliš často spojují nedostatek myšlení s přílišnou horlivostí, je slovo „hereze“ šikovný nástroj, kterým se lze vypořádat se vším, co se zdá být špatně, samozřejmě podle jejich vlastního podivného pohledu na skutečnost. Nezřídka také slouží jako volání do zbraně inspirující skutečné „hony na čarodějnice“ ve jménu očisty nebo ochrany Církve před omylem.

Opravdové pochopení podstaty hereze nám ukáže, že vše, co jsme výše popsali, je cizí ryzí pravoslavné mentalitě. Sv. Pavel klade heretika do protikladu s těmi, kteří se v církvi „snaží vynikat dobrým jednáním“, a upozorňuje, že první z nich je nutně ten, kdo je zaměstnán „hloupými spory o rodokmeny, rozbroji a hádkami o Zákon“. Také nám radí, že heretika bychom měli „jednou nebo dvakrát napomenout a pak se ho zřeknout“. (Tit 3, 8-10) V epištole Galatským dává Apoštol národů herezi do souvislosti s „hněvem, hádkami a rozepřemi“ a staví je proti člověku Božímu, kterému jsou vlastní „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota a věrnost“ (Gal 5, 20-22).

Vše, co sv. Pavel píše, je shodně obsaženo v postoji pravoslavných Otců vůči herezi. Učí nás, že hereze nemá kořeny pouze v nesprávné víře či učení, ale v průměrnosti ducha a v setrvávání v omylu, a to i přes opakované žádosti, aby se dotyčný kál. Oddaný věřící může neúmyslně špatně pochopit učení Církve; to však ještě neznamená, že je heretik. Skutečně, někdo může být schizmatik, a stále ještě nemusí být heretik. (Srov. sv. Nikodém Svatohorec a jeho komentář ke kánonu sv. Basila Velikého, Pedalion, Soluň, 1982, str. 589.)

Tito lidé se stávají heretiky, když vytrvale lpí na vlastním názoru, konfliktnosti a neoblomnosti a pouze tehdy oddělujíce se od Církve, jsou slovy sv. Basila Velikého (kánon I)„zcela odloučeni od víry“. Také sv. Simeon Soluňský ve svém pojednání o herezi říká, že „pýcha a vyvyšování se“ jsou příčinou všech herezí.

„Lovci heretiků“, kteří nepodloženými a arogantními obviněními z hereze vytvářejí v Církvi sváry a neshody a kteří vedení pýchou a hněvem se obracejí proti těm, kteří mohou neúmyslně zastávat nesprávnou víru, ti samí jednají v duchu hereze. Skutečný křesťan usiluje s láskou napravovat ty, kteří se mýlí a vyhýbá se při tom svárům a neshodám. Skutečný křesťan nehledá chyby u druhých, ale zkoumá nejprve své vlastní nedostatky.

A konečně skutečný křesťan, když čelí bludaři – jenž dobrovolně zastává herezi a brání se nápravě ze strany Církve a trvá na špatné víře – odděluje se od něj z důvodu sebeobrany, ve snaze uchránit se před smrtící nákazou hereze. Projevuje svůj hněv ne k nešťastnému heretiku, ale k herezi, která jej opanovala. Distancuje se od heretika a vyhýbá se jeho stolu ne proto, že se za něj přestává modlit a truchlit za jeho duši, ale, jak už bylo řečeno, aby se nevystavil duchovní nemoci a aby poskytl – z obavy o druhé – správný příklad ostatním. Podle sv. Maxima Vyznavače, jakýkoli jiný duch a to i tváří v tvář skutečné herezi, vede rádoby horlivce k něčemu stejně tak špatnému, jako je hereze sama, a tím je zrada nejdůležitějšího křesťanského přikázání – lásky (PG 96, 465C).

Je třeba také poznamenat, že zatímco jako pravoslavní křesťané máme kanonické právo, ne-li povinnost, oddělit se od hierarchů, kteří učí otevřeně herezi (s „odkrytou hlavou“, jak praví posvátné kánony – viz například XV. kánon konstantinopolského sněmu 861) a odmítají se zříci své špatné víry, nemáme žádné osobní právo paušálními odsouzeními zavrhnout ty, o nichž jsme pevně přesvědčeni, že jsou na omylu.

Můžeme jasně definovat jejich hereze, oddělit se od nich, stavět se do opozice proti jejich špatné víře a poradit druhým, aby učinili totéž. Nemůžeme však jako prostí jednotlivci činit ze sebe Církev a libovolně sesazovat či exkomunikovat tu či onu osobu. To by měla činit místní Církev nebo skupina biskupů. My musíme nechat na Církvi, aby ona nás vedla, a ne naše osobní názory. Jinak, jak už bylo řečeno, upadáme do vyzdvihování našich vlastních názorů, což samo o sobě je jeden velký krok směrem k herezi.

Navíc, když Církev vydává prohlášení o odsouzení hereze, je si plně vědoma své odpovědnosti uplatnit „ikonomii“ (shovívavost) v případě těch, kteří nevědomky upadli do špatné víry. Církev nikdy nepronáší svá odsouzení s úmyslem zničit duše. Jde ji o to probudit ty, kteří spí ve tmě omylu a přivést je k pokání. Jak je to vzdálené těm jednotlivcům, kteří se chladně sami od sebe zhostili úkolu vyhledávat heretiky, odsuzovat je a pak zažívat démonické potěšení z „vítězství“, že oni jsou ti „správní“, zatímco jiní jsou „ti špatní“.

Slyšíme dnes hodně diskusí o tom, kdo má a kdo nemá Boží milost. To není otázka, kterou se máme zaobírat. Máme jednoduše zjistit, co je pravoslavné, následovat to a poslouchat naše správně-věřící biskupy, i když víme, že mají své chyby a lidské slabosti. Neboť ve skutečnosti, stejně jako hereze má své kořeny ve sváru, správná víra má v posledku své kořeny v poslušnosti.

Je snadné to prokázat. Pokud by ti, kteří dnes upadají do panhereze ekumenismu, byli jednoduše poslušni tomu, na čem se shodují církevní Otcové (consensus patrum) – tedy že jako pravoslavní se máme modlit za jinoslavné, ale ne s jinoslavnými – pak bychom nebyli rozděleni na ekumenisty a tradicionalisty, novokalendářníky a starokalendářníky, zrádce a věrné.

Stejně tak, vyjma případů, kdy biskupové káží nebo zastávají herezi a odmítají se napravit, jako to z větší části činí tzv. „oficiální“ pravoslavná hierarchie, nemáme právo být neposlušní našim biskupům a jednat podle vlastního uvážení, a představovat si, že jsme sami mistry a vyznavači víry. Stejně tak bychom si jako jednotlivci neměli osobovat právo s konečnou platností zodpovídat citlivou otázku, kde se nachází Boží milost a kde nikoliv. Nemůžeme osobně a jednostranně prohlašovat tu či onu osobu nebo tu či onu církev za heretickou. Musíme se řídit rozhodnutím našich Posvátných synodů a Duchem Svatým, který skrze ně působí, a nechávat tak za nás promlouvat Církev.

V opačném případě budeme dělat z naší opozice frašku, budeme se dělit mezi sebou navzájem a vzbuzovat tak pohoršení mezi věřícími – což je smutný jev, který Zlý hojně a již dlouho používá k tomu, aby zkompromitoval současné hnutí ohrazení proti ekumenismu a modernismu. Pokud chápeme, že to není pro amatéry a samozvané experty, aby činili prohlášení o složitých věcech víry, pak také chápeme, že to není na nich, aby zneužívali a nesprávně používali takové termíny jako „hereze“ a „heretik“.

Vzhledem k tomu, že Církev jedná pod vedením Ducha Svatého, který je Bůh, a protože Bůh je láska, pouze Ona sama může řádně vyhlašovat anathema a odsuzovat to, co je špatné. Pouze Ona i při takovém odsouzení jedná z lásky a činí tak, za prvé aby ochránila své věřících a za druhé tím volání k pokání ty, které odsuzuje. Pouze Církev, opakujeme, může vykonávat takovou lásku. I ty nejlepší úmysly a činy nás lidských jedinců, jsou padlé, zbavené opravdové lásky a často pomstychtivé. Oddělme se od toho, co vnímáme jako špatné. Obraťme se nikoli ke svému osobnímu názoru a naduté závislosti na sobě samých, ale pod vedení zbožných biskupů a těch církví, které slovy sv. Basila Velikého (PG 31, 1540), vstoupily do „zákonného boje“ proti neduhům našeho věku, jež nepochybně povedou k Antikristu.

:::___

Přeloženo z angličtiny: „The True Nature of Heresy,“ Orthodox Tradition, Vol. XIII, No. 3 &4, s. 75-77.

:::___

*Emeritní arcibiskup Chrysostom z Etny (*1943). Do roku 2012 exarcha Posvátného synodu v ohrazení v Severní Americe, zakladatel kláštera sv. Řehoře Palamy v Etně, Kalifornie. Vystudoval historii na Kalifornské univerzitě a psychologii na Princentonské univerzitě. Jako pedagog působil na řadě amerických i evropských univerzitách, zastupoval Fullbright Institut v Rumunsku. Je zakladatelem Center for Traditionalist Orthodox Studies a autorem desítek odborných publikací o pravoslavné theologii, psychologii a historii.